neděle 28. února 2016

Právo na gril (a na veřejné záchody zdarma)

Po skončení stáže jsem si vzal dva týdny dovolenou, abychom s rodinou procestovali kus Jižní Austrálie. Během cest mě zaujalo pár věcí, o které bych se s vámi rád podělil. Nesouvisí to nijak s mým působením na univerzitě, spíš je to tak trochu o kulturních rozdílech. O tom, co je ve veřejném prostoru považováno za samozřejmé, co by měl stát (nebo obec) automaticky poskytovat.
Snad v každé větší vesnici, kterou jsme projížděli, mají park. Tráva, stromy, cestičky, nic překvapivého, to máme u nás taky. V parku je většinou i dětské hřiště, stejně jako u nás. A stejně jako u nás je oplocené, aby děti nemohly jen tak ven a psi nemohli jen tak dovnitř. Jak česká, tak australská veřejná správa tak nějak automaticky považuje za vhodné poskytnout svým občanům možnost pobytu v zeleni uvnitř obce, považuje za samozřejmé, že si tam lidé na něco sednou a děti si pohrají. Australská veřejná správa poskytuje automaticky navíc ještě dvě věci: Záchody a gril.


  
 
S veřejnými záchody se člověk v civilizovaném světě setká ledaskde. Potřebu vylučovat mají lidé všude na světě. Tam, kde jsou veřejné záchody zdarma, se člověk nebojí vkročit za keř, protože lidé svoji potřebu vykonávají na záchodě a ne za keřem. Veřejné záchody patří v Austrálii ke standardnímu vybavení nejen parků ve městech a na vesnicích, ale i odpočívadel u silnic nebo parkovišť u nějakých zajímavých míst. Nikde není žádná paní, která vybírá poplatek odstupňovaný podle míry služeb, které člověk hodlá využít a utrhává přesně odměřenou porci toaletního papíru. Nikde není turniket nebo nějaký jiný sofistikovaný zámek, který vás nenechá důstojně vyčůrat, pokud nemáte u sebe správnou minci. Všechno je veřejné, zdarma, hrazené z daní. I na tom nejodlehlešjím místě je aspoň suchý záchod, toaletní papír a zásobník na dešťovou vodu, kterou se dají umýt ruce. Takže okolí parkovišť nění plné podpapíráků a není tak třeba se bát šlápnout mimo silnici. Teda je, ale pozor si musíme dávat na hady, ne na exkrementy :-)



Kromě práva na důstojné vylučování uznává australská veřejná správa také právo na společné grilování. V každém parku je přístřešek a v přístřešku (zpravidla elektrický) gril. Většina je zdarma, některé vyžadují vhození dvacetníku (tj. asi tři koruny padesát). Zmáčknete tlačítko, gril se zahřeje a stanovenou dobu topí. Pokud chcete grilovat déle, zmáčknete tlačítko znovu. Součástí grilu je i špachtle, kterou po sobě vše vyčistíte.
Jednou jsme zastavili na oběd ve vesnici, která vypadala dost velká na to, aby se tam dalo najíst. Zeptali jsme se prvního místního na nějakou hospodu nebo aspoň fast food. "No tak můžete jít támhle nebo támhle, anebo si koupit párky v supermarketu a v parku si je sami ugrilovat". Grilování má v Austrálii zkrátka tradici, podporuje setkávání lidí a patří k běžnému nedělnímu odpoledni australské rodiny. Takže je normální, že si Australané ze svých daní platí i veřejné grily.

 
Třetí věc, která mě zaujala, je právo dostat se na druhou stranu řeky. To máme u nás taky a nikoho nepřekvapí, když se z veřejných peněz staví mosty. Ty se staví u nás i v Austrálii. Jsou ale místa, kde se most z nějakého důvodu nevyplatí. A na takových místech funguje státem provozovaný přívoz. Přijedete k řece, najedete autem na loď a ta vás převeze na druhou stranu. Přívozy běžně fungují i v Evropě, ale nevzpomínám si, že bych někde viděl nějaký zdarma jako veřejnou službu. U nás máme tak nějak pocit, že když je potřeba platit převozníka a palivo do lodi, je potřeba vybírat i peníze za převezení. Ale postavit a udržovat most taky něco stojí, přitom platit za přejezd po mostě je tak trochu divné (a velmi řídké).
No a důvod, proč to sem vlastně píšu? Myslím, že bychom mohli něco převzít. A nejsou to veřejné přívozy, které u nás skoro nikde nepotřebujeme. Ani veřejné grily, které zaprvé zas tak nevyžadujeme a zadruhé bychom kolem nich asi nedokázali udržovat pořádek. Ale vylučovat musí lidé u nás, stejně jako v Austrálii. A pokud k tomu nebudou mít určené a snadno dostupné místo, budou chodit do křoví. Jistě, veřejné rozpočty by to něco stálo. Ale kvalitě pobytu v parcích, na odpočívadlech kolem silnic a na parkovištích v chráněných územích to hodně prospěje. Myslím, že naše společnost si to klidně může dovolit. Přispěje to k růstu jak hrubého domácího produktu, tak hrubého domácího štěstí.

pondělí 15. února 2016

Výsledky

Moje stáž na University of South Australia je u konce. Uteklo to opravdu rychle a je na čase sesumírovat výsledky.
Můj standardní pracovní den vypadal tak, že jsem přišel na univerzitu někdy kolem deváté a odcházel mezi pátou a šestou večer, tedy plus mínus běžná osmihodinová pracovní doba. Když jsem teď počítal, kolik hodin jsem věnoval aktivitám, které stojí zato uvést do "Confirmation of Mobility Period", došel jsem k číslu 32, tedy průměrně cca 3 hodiny na pracovní den. To byly různé schůzky a diskuse. Další cca 2 hodiny denně mi zabralo vyřizování e-mailů a záležitostí, které přicházely z MENDELU. A další zhruba 2 hodiny jsem věnoval přípravám projektů Erasmus+. Jeden minulý týden podali Poláci, druhý podáváme my v březnu, třetí měli podávat Egypťani taky minulý týden, ale nakonec si to rozmysleli. Ani jsem to tak neplánoval, ale bylo skvělé, že jsem měl Tracey hned vedle. Spoustu věcí to zjednodušilo, urychlilo a Tracey několikrát přišla se skvělými myšlenkami. Dílem v práci, dílem po večerech jsem pak psal blog.
A jaké jsou tedy konkrétní výstupy?
Zaprvé jsem zjistil, jak fungují procesy, když studenti podvádějí a co dělat, aby nepodváděli. Až přijedu domů, budu se snažit o to, abychom aspoň něco z toho převzali. A nejen ohledně akademické poctivosti, i další myšlenky stojí za úvahu. Uvidíme. Nic z toho nejde zavést mávnutím kouzelného proutku, většina je mimo mojí kompetenci, u něčeho se třeba ukáže, že to nejde, něco bude potřeba výrazně pozměnit. Ale odjíždím s několika konkrétními nápady, které bych rád, abychom u nás převzali.
Zadruhé jsme významně pohnuli s ENAI, tedy European Network for Academic Integrity. To je velký projekt, který se chystáme v březnu podat v rámci výzvy Erasmus+ KA2 Strategic Partnerships. Máme konzorcium 13 univerzit z 12 evropských zemí a chceme vytvořit síť univerzit, které si budou vyměňovat zkušenosti týkající se akademické etiky. Projekt jako takový je hlavně o vytváření vzdělávacích materiálů a tzv. cross-sector cooperation, abychom se vešli do aktuální výzvy. Síť jako taková pak má zajistit udržitelnost projektu. Díky svojí mobilitě jsem zjistil, jak funguje International Centre for Academic Integrity (ICAI) a Asia-Pacific Forum on Educational Integrity, tedy "sesterské" organizace. Tracey mi pomohla vytvořit "Letter of support", který by měl pomoct naší žádosti a doporučila mi dalšího člověka do poradního týmu projektu. Od něj už máme Letter of support taky podepsaný. A hlavně mi pomohla získat obdobný dopis od Teddi, což je ředitelka ICAI. Zkonzultoval jsem s ní projektovou žádost, ze které byla nadšená a všude kolem říká, jaký skvělý projekt připravujeme.
Zatřetí jsme se pobavili o společném výzkumu a článcích, které spolu napíšeme. Tohle bychom na dálku v životě nevyřešili, k tomu bylo potřeba si opravdu dohromady sednout a pořádně se o tom pobavit. Kromě toho jsem získal několik kontaktů na lidi, kteří mají zájem o další spolupráci s PEF, minimálně jeden je opravdu perspektivní (a nemyslím tím Tracey).
Začtvrté jsem měl skvělou příležitost seznámit se s (jiho)australskou historií a kulturou. I ve věcech, které naprosto nesouvisí s univerzitním životem je tu něco, co bych v Brně rád zavedl a co by mohlo přispět k odšrtnutí položky "local impact" v projektu kreditové mobility.
Zapáté jsme naplánovali Traceyinu cestu k nám. Přijede v druhé půlce května, aby mohla být v Brně v době, kdy budeme mít konferenci o plagiátorství. Doufáme, že získáme projekt ENAI, takže by se předtím zúčastnila setkání projektového týmu. Také bych byl rád, kdyby se setkala se členy etické komise Rady vysokých škol, ale uvidíme, jak to vyjde termínově. No a pokud se podaří něco z místních procesů převzít a zavést u nás, určitě bude co diskutovat. Taky se chce podívat na naše hory, což určitě o nějakém víkendu zvládneme.
Celkově si troufám říct, že jsme zatím splnili všechno, co jsme v projektu slíbili. Koncem mojí mobility ale projekt samozřejmě nekončí, teď bude potřeba pokračovat v aktivitách, které jsme tu řešili. Projekt končí v květnu 2017 a věřím, že výsledky budou stát zato.
Nyní přichází přerušení pracovní cesty a dvoutýdenní dovolená. Byl to boj, i když to ani univerzitu, ani EU nebude stát ani euro navíc. A po návratu jsem slíbil uspořádat přednášku. Příspěvky na blog týkající se projektu a spolupráce s UniSA budu dávat i nadále, i když s řádově nižší intenzitou.
Děkuji, že jste dočetli až sem a děkuji za zpětnou vazbu!

neděle 14. února 2016

Společný výzkum

Jedním z výstupů našeho mobilitního projektu má být společný výzkumný projekt. Zde je popis toho, na čem všem jsme se domlouvali a jak to dopadlo. Koho zajímají spíš koaly a klokani, tak to ani nečtěte, bude to nuda :-)
Nejprve něco málo o výzkumu v oblasti akademické etiky, tedy tématu, které máme s Tracey společné. Bylo to na 2 cca dvouhodinová sezení. Na tom prvním jsme si vzájemně povykládali o projektech, které jsme řešili a které jsme podali. Já jsem od Tracey dostal texty jejích projektů, které čekají na schválení. Na druhém sezení jsme se už bavili konkrétně. Jeden její projekt je docela výzkumný, ale zaměřený čistě na Austrálii. Tématem je "contract cheating", tedy to, že někomu zaplatíte za vypracování diplomové nebo jiné práce (tušíte někdo, jak to říct česky dvěma slovy?). Dohodli jsme se, že pokud bude schválen, což by se mělo vědět v červenci, tak provedeme analogické šetření v Evropě a srovnáme výsledky. Druhý projekt je o vytváření společné platformy všech australských univerzit ohledně řešení témat akademické etiky. Taky zajímavé pro případnou inspiraci do Evropy, ale výzkum tam žádný není.
Pak jsme zjistili, že v době, kdy jsme měli projekt IPPHEAE a získali asi 5 000 dotazníků z celé Evropy o tom, co si lidé myslí o plagiátorství, dělala Tracey svůj průzkum v Austrálii. Sesbírala 15 000 dotazníků. Sice byly trochu o něčem jiném, ale když jsme je procházeli podrobněji, zjistili jsme, že se skoro polovina otázek překrývá. A o tom bude náš první článek, který začneme v dubnu psát.
Kromě toho mi Tracey předala spoustu zajímavých myšlenek k diplomce, kterou vedu a která se týká etických kodexů a bavili jsme se o tématech výzkumu Bena, což je účastník naší loňské konference, který od září bude nastupovat na PEF na doktorské studium a chce se akademické etice věnovat.
Trochu se bojím tady veřejně slíbit nějaký termín, kdy požádám o habilitaci. Ale máme strategii, máme témata, máme kontakty a máme podané projekty. Teď, po dvou týdnech s Tracey získala moje habilitace výrazně konkrétnější obrysy, než měla kdy předtím.
Druhá věc, které jsem se tu věnoval, byla prezentace výzkumu na fakultě a hledání kontaktů, které bych mohl zprostředkovat. K tomu jsem využil svůj seminář o kreditové mobilitě, bezpočet setkání s Thomasem a dvě schůzky, které jsem měl poslední den. Profily výzkumných týmů naší fakulty mají prof. Thomas Maak (head of School of Management) a prof. Andrew Beer (Dean: Research and Innovation).  S Andrewem jsem se setkal až poslední den. Má na starosti výzkum na celé Business School a zjistili jsme, že hodně témat je společných (třeba pěstování vína a marketing, ale i mnoho dalších). Slíbil mi, že rozešle naše témata po fakultě, aby nás mohly konkrétní týmy zkontaktovat.
Druhá schůzka byla s Indkou Shruti Sardeshmukh, která se věnuje přesně tomu, co má být zamýšlený výzkumný směr naší fakulty, tedy využití IT v sociální oblasti, psychologii a IT. Vliv častých telekonferencí na psychologii, psychologické aspekty zavádění ICT ve velkých firmách, vliv ICT na lidi, jak se lidé ICT přizpůsobují. Docela velký překryv se zamýšleným SOCINem. Až budeme příště žádat o kreditovou mobilitu, chce se k nám přijet podívat. Ale už předtím má zájem na spolupráci. Tracey říkala, že Shruti je docela akční a že se s ní dobře spolupracuje. Tak snad z toho něco bude.

Helicopeter park

Kousek od domu tu máme park a v parku dětské hřiště. Oficálně Glover Playground, ale všichni mu říkají "Helicopter park", protože hlavní prolízačka má tvar vrtulníku.


Prolízačky, houpačky, pískoviště, bagr. Potud nic zvláštního. Ale dětem se tam fakt líbí a vždycky jsou celé od písku, který nejde vytřepat a musí rovnou do vany.


Nejlepší na celém parku je knihovnička. Taková malá skříňka se spoustou knížek a funguje to pěkně recipročně. Můžete si vzít jakoukoliv knížku, ale musíte tam místo ní dát jinou. Krásná myšlenka, a vypadá to, že to funguje, že knížky nikdo nekrade, ani knihovničku neničí.


Tady je volný překlad té cedulky:

VÍTÁME VÁS VE VRTULNÍKOVÉ KNIHOVNIČCE
Toto je vyměňovací místo věnované dětem. Učí naše budoucí generace podělit se o svoji četbu a znovu používat věci.

PRAVIDLA
  1. Když si vezmete knížku, nechte tu jinou místo ní.
  2. Když máte pocit, že je knihovnička prázdná, můžete do ní knížky darovat.
  3. Prosíme, nekraďte! Budete mít špatnou karmu a hlavně chceme z naší budoucí generace vychovat dospělé, kteří se rádi rozdělí a postarají o druhé.

Myslíte, že by to fungovalo u nás? Přemýšleli jsme o založení něčeho podobného v Brně...

Druhý víkend: The Fringe, grilovačka a koaly

Pátek: The Fringe

Program druhého víkendu začal už v pátek večer, kdy nás Tracey (spolu s Philipem a jejich vnučkou Kierou) vzala na nejznámnější adelaidský festival - The Fringe. Festivaly a další kulturní události jsou jedna z věcí, která pomohla vynést Adelaide na druhou příčku v žebříčku nejlepších měst k životu podle New York Times. A Jihoaustralané jsou na festivaly patřičně hrdí, spousta z nich má na poznávací značce aut "SA - THE FESTIVAL STATE". Připomnělo mi to kanadské poznávací značky s nápisem "BEAUTIFUL BRITISH COLUMBIA", které taky každému na potkání říkají, co je pro jejich zemi typické.
Fringe je obrovská akce probíhající celý měsíc současně na několika místech včetně adelaidského hlavního náměstí. My jsme byli v parku, který byl pro účely festivalu celý oplocený. Protože to byl první den, byl vstup zdarma a spousta atrakcí taky. Tracey sehnala lístky na úžasné akrobatické představení dvou mužů a jedné ženy, kteří parodovali australskou historii. Ještě že jsme byli minulý víkend v muzeu migrace, jinak bychom půlku jejich vtipů nepochopili. Představení to bylo úžasné, u spousty čísel bych se vsadil, že není vůbec fyzicky možné je provést.

 

Pak jsme zašli na pizzu do stánku, kde pracuje Kieřin otčím. Takže jsme měli 1+1 zdarma. No a jinak zmrzlina, kolotoč... prostě festival. Akorát se nám to tam trochu protáhlo, domů jsme dorazili asi o půl jedenácté, ale stálo to za to.

Sobota: Aquacentrum, grilovačka

V sobotu jsme zašli do nedalekého aquacentra. Helenka o návštěvě uvažovala už dřív, ale říkali jsme si, že na dvě děti jsou lepší dva dospělí, tak jsme to nechali na sobotu. Místo je to úžasné, ale pár věcí nás zklamalo. Třeba to, že v sobotu dopoledne byly téměř všechny dětské bazény zaplněné plaveckými školami, včetně toho, do kterého vedou skluzavky. Další nepříjemností byl zákaz focení. Je sice super, že nám děti nešmíroval nějaký úchylák, ale zase z návštěvy nemáme žádné fotky. A do třetice to byl zákaz vstupu mladším 16 let do sauny, páry a vířivky. Tady nám ten důvod unikl zcela. Ale ve 12:00 všechny školy zmizely, bazény se uvolnily, skluzavky se otevřely a my jsme si to konečně všechno užili. Teda já s Vendou. Vojta už byl unavený, tak ho Helenka šla uspat. A při té příležitosti objevila akci v místním bistru: Kuřecí nugety s hranolkama za $3,70. Ve srovnání se samostatnými hranolkami za $4,00 to byl docela dobrý kauf.
Večer jsme jeli k Tracey domů na grilovačku. Od pátku jsme měli doma jejich auto, takže tentokrát bylo řízení vlevo včetně navigace plně na nás. Zbaběle přiznávám, že jsem zapojit techniku, stáhl si Adelaide do Google mapy, spustil navigaci na tabletu a sledoval, jak se mi z mozku pomalu vytrácí schopnost číst mapu a navigovat. Google mapa nás zavedla k domu číslo 27 místo 2/27, ale naštěstí to bylo jenom kousek vedle.

 

Na grilovačku jsme byli pozvaní společně s Thomasem (head of School of Management), jeho ženou a dcerou a dvěma Traceynými kamarádkami. Jedna nám asi půjči svoji chalupu u moře a druhá byla s Tracey loni cestovat v Evropě, když jsme tu Tracey měli na konferenci. Tracey říkala, že chtěa Thomase pozvat už dlouho, ale když se ucházela o docenturu, tak jí to nepřišlo vhodné. Teď už ji má úspěšně za sebou a naše návštěva byla dobrý důvod, aby jej konečně pozvala. Thomas je skutečný světoběžník. Původem Němec, studoval ve Švýcarsku, pak v USA, pak žili dlouho ve Španělsku, mezitím chvíli v Německu a teď jsou zhruba rok v Austrálii. Do mezinárodního prostředí UniSA skvěle zapadá, ale jejich osmileté dceři to fakt nezávidíme. Sotva si někde najde kamarádky, už ji vláčí na druhý konec planety. Byla úplně nadšená z Vojty a asi bude doma žadonit, aby měla taky takového roztomilého bratříčka...
Jídlo bylo skvělé. Přesně podle pravidel grilování, nad kterými jsme se bavili minulý víkend v kavárně ve vagónu, jsme za něj pochválili Philipa :-)

 

Co nás ale opravdu mile překvapilo, byla narozeninová párty, kterou nachystali Vojtovi. Fakt, že Vojta slaví své první narozeniny v Austrálii, na ně natolik zapůsobil, že mu nachystali oslavu už týden dopředu. Dostal balón a kyblíčky a hlavně dort (Pavlova) s jednou svíčkou.


Sice jsme přesvědčili Tracey, že začneme už v šest místo v sedm, i tak jsme odjížděli až kolem desáté, takže děti měly zase posunutou večerku. Ale zase to stálo za to.

Neděle: Koaly

V neděli jsme vyrazili do přírody, konkrétně do Cleland Wildlife Park, který nám Tracey doporučila jako skvělé místo, kde si můžeme pohrát s klokany a pohladit koaly. A bylo to tam boží. Všichni jsme dospávali, takže jsme zvládli vyrazit až před jedenáctou. Cleland je asi půl hodiny jízdy a opět jsme navigaci svěřili Velkému bratrovi. Už se těším na reklamy o klokanech a koalách, až budu něco googlit :-)

 

Bylo to boží. Začali jsme hlazením koaly, pokračovali koukáním na spícího psa dingo, pak jsme šli kolem vodních ptáků a docela dlouho ze zasekli krmením wallabyů. Zatímco $30 za pochování koaly jsme platit nechtěli (stejně měli vyprodáno), jídlo pro vačnatce za $3 jsme si rádi koupili.

 

Potom jsme pokračovali odpolední sérií krmení. Napřed dostávají nažrat tasmánští čerti kousky klokanů, potom dingové, každý své kuře. Potom pelikáni, dohromady kýbl ryb, a nakonec ptáčkové ve voliéře.
U dingů mě zaujalo, že v Jižní Austrálii je považují za škodnou (protože jim žerou ovce) a střílí je, v Severním teritoriu je chráněný a zastřelit ho je zločin. Dokonce vede napříč Austrálií asi 5000 kilometrů dlouhý plot (nejdelší plot na světě), který má dinga udržet na severu a chránit ovce na jihu.
Pak jsme ale zase museli jít krmit wallabye a klokany a já jsem se na chvíli vytratil fotit papoušky. Odpoledne jsme zakončili koukáním na vombaty a ježury a těsně před zavíračkou stihli ještě pavilon hadů.

 

čtvrtek 11. února 2016

Seminář o programu Erasmus+

Aby můj pobyt nebyl jen o získávání zkušeností a inspirace směrem z UniSA ke mě, požádali mě o přednášku na téma, jak se můžou mimoevropské univerzity zapojit do evropských projektů v rámci programu Erasmus.
E-mail dostali všichni zaměstnanci fakulty, mluvil o tom pan děkan (teda on vlastně není děkan, ale spíš vedoucí ústavu, no prostě Thomas), když mě představoval, Tracey tomu dělala propagaci ještě po osobní linii. Svoji účast potvrdilo asi 10 lidí, jídlo a pití bylo objednáno, nachystal jsem si slajdy a ve čtvrtek v pravé poledne se mohlo začít.

 

Chvíli jsme bojovali s obrazovkou, která nechtěla reagovat na dálkové ovládání. Dala se zapnout i čudlíkem, ale cedulka s nápisem "DO NOT TOUCH THE BUTTONS" nás odrazovala. Nakonec jsme se ale shodli na tom, že někdy se bez porušení pravidel člověk nikam nehne, zmáčkli čudlík a problém byl vyřešen.
V místnosti bylo celých 5 lidí, což není moc. Ale když si představím, že by k nám na fakultu takhle o prázdninách někdo přijel s přednáškou na téma "jak se zapojit do indických fondů" nebo tak něco, účast bude asi podobná. Pak přišel Thomas, což mě opravdu potěšilo.

 

Začal jsem krátce o Česku, o Brně, o naší fakultě a pak jsem přešel k Erasmu. Historie, statistiky, vize na období 2014-2020, klíčové aktivity, možnost zapojení do projektů v rámci KA2. Hlavně je zajímala kreditová mobilita, takže o té jsem mluvil podrobněji. Kdy jsou výzvy, jak to probíhá, kdo a kdy žádá, co do žádosti uvést. Mohl jsem se pochlubit tím, že jsme s Tracey projekt získali úplně v první výzvě, která v rámci kreditové mobility byla. Doteď ale nevím, jestli proto, že naše žádost byla tak skvělá, nebo proto, že nikdo jiný o Austrálii nežádal.
Pak jsem nechal kolovat seznam našich výzkumných týmů. Třeba se najde někdo, kdo by chtěl spolupracovat s někým od nás. Profily výzkumných týmů si pak vzal Thomas. Účastníků sice nebylo moc, ale zato je téma opravdu zajímalo.
A vlastně je tu ještě jedna věc - omlouval se proděkan pro vědu (tentokrát opravdu proděkan, tedy na úrovni celé UniSA Business School", že je pryč, ale že by se se mnou v pondělí rád setkal. Tak jsem si ještě jednou vytisknul profily výzkumných týmů a v pondělí, tedy poslední den mého pobytu na univerzitě, mám audienci u proděkana. Tracey říkala, že už jenom fakt, že mě k sobě pozval, je velký úspěch. Ještě že jsem nerozdal všechny fakultní polštářky...
Odpoledne jsem pak rozeslal prezentaci všem přihlášeným a začal jsem dostávat zajímavé odpovědi:
"Já jsem se přihlásil, ale nikdo mi na to neodpověděl, tak jsem myslel, že nemůžu přijít, že je plno". Hm, distribuce informací tady fakt má svoje rezervy. Pak jsem dostal mail s omlovou, že dotyčná nemohla přijít, ale jestli nezajdeme na kafe, že by ji to moc zajímalo. Teda to, že to je žena, jsem zjistil až když jsme se potkali osobně, kdo to taky má poznat, když mu píše Shruti Sardeshmukh.
A nakonec odpověděla i jedna z účastnic: "Hi Tomas, Thank you. Your presentation was a real eye-opener for me." Takže to asi k něčemu bylo a doufám, že až budeme o kreditovou mobilitu žádat příště, bude to pro víc lidí než jen 1 tam a 1 zpět.

Jak se snažím o výměny studentů

Minulý týden jsem se sešel s vedoucím zahraničního oddělení fakulty Stanem Astachnowiczem a jeho kolegyní Lianne Gore, abychom prodiskutovali možnost uzavření bilaterární smlouvy a mohli si vyměňovat studenty.
Povykládal jsem jim o naší fakultě, o Česku, o Brně. Hlavně je fascinovalo, že koleje stojí 250 dolarů měsíčně, to jsem jim musel třikrát zopakovat, aby tomu uvěřili. Spolu s informací o ceně piva, tj. pod dva dolary za půllitr, by to mohlo být dobré lákadlo. Místní studenti, narozdíl třeba od britských, neplatí školné po semestrech, ale po předmětech. Tisíc osm set dolarů za předmět (zpravidla 4 předměty za semestr). Takže případné prodlužování studia kvůli zahraničnímu pobytu je zas až tak netrápí.
Stejně ale bude těžké studenty přesvědčit, aby k nám jeli. Většina chce do USA, Kanady nebo Británie. Když už kontinentální Evropa, tak Německo nebo Francie. Do východní Evropy se nikdo nehrne. Ale když to prezentujeme jako dobrodružství, proč ne. Taky by mohlo fungovat to, že Brno je skvělá zákadna pro cesty do Evropy: Praha za 2 hodiny, Vídeň za 2 hodiy, přímý vlak do Budapešti, každý den let do Londýna. A je tu levno. Skvělá nabídka, která třeba někoho zaujme.
Pak ale vyvstal další problém. Business school má poměrně prestižní akreditaci Equis a jedním z kritérií, která se zohledňují, je kvalita zahraničních partnerů. A ruku na srdce, to že jsme nejlepší ekonomka na Moravě, nikoho neoslní a naše akreditace ECBE taky moc nezabrala. Nutně to neznamená, že by všichni jejich partneři taky museli mít Equis akreditaci, nebo že by to musely být jenom top-level školy. Můžou tam být i další strategické důvody, třeba to, že dosud v daném regionu žádného partnera neměli, nebo spolupráce v oblasti akademické etiky. Ale letos je čeká reakreditace a nikomu se nechce riskovat, že by musel něco vysvětlovat. Takže na fakultní úrovni nejdřív příští rok.
Pak mi ale navrhli, že se smlouva může uzavřít na úrovni univerzity. Tyto smlouvy při akreditaci fakulty totiž nikdo nezkoumá. A co je na univerzitní úrovni, to může fakulta samozřejmě využívat taky.
A tak mi domluvili schůzku s Karen English, která má na starosti výměny studentů na univerzitní úrovni. Té jsem tedy taky povykládal o naší fakultě a univerzitě. Tematicky by to sedlo nám a FRRMS, ostatní fakulty nemají na UniSA protějšky. Největší obavy jsou z toho, že australští studenti nebudou chtít jet studovat do Brna a smlouva nebude reciproční. Mají prostě zájem o uzavírání takových smluv, které budou dlouhodobé a budou fungovat obousměrně. Myslím, že jsem ji přesvědčil, že to zkusíme, pro začátek jen 1-2 studenty na rok nebo na dva a uvidíme, jestli je zájem. A co by tomu z naší strany pomohlo? Kdybychom zorganizovali nějakou letní nebo zimní školu, která by umožnila jejich studentům vyjet mimo standardní semestry (které mají načasované zhruba stejně jako my). A taky by tomu pomohlo, kdybychom získali grant na mezinárodní kreditovou mobilitu a tudíž by si studenti nemuseli nic platit. Tak jak tak se zeptá svého nadřízného (něco jako prorektora pro zahraničí) a dá mi vědět. Tak uvidíme, jak se to vyvine.