Na sobotu nám Tracey nachystala kulturně poznávací program v podobě výletu do okolí Adelaide, které je plné vinic. Konkrétně do McLaren Vale, asi hodinu jízdy autem. Protože už nás bylo dohromady 6, jeli jsme dvěma auty. Mohli jsme si tak vyzkoušet řízení na levé straně následujíce Traceyino červené auto. A taky se seznámit s autem, které pak budeme mít půjčené během dovolené. Tady je:
Jenom Vojta ne a ne usnout, tak jsme si udělali malou přestávku v parku u řeky. Tam si Vendulka oblíbila Philipa, Traceyina manžela. A on ji taky. Přestože si rozumí akorát ano, ne, hello, bye bye a baby, dokážou si spolu dlouho povídat. Dojeli jsme do vinařství Coriole. Vojta spal a Venda s Philipem že ho budou hlídat. A šlo jim to fakt dobře.
My ostatní jsme se jali ochutnávat. Víno měli fakt dobré. Já jsem trénoval řízení cestou sem, bylo jasné, že se musíme střídat, takže Helenka si jen párkrát cucla a jinak jsem se tohoto náročného úkolu musel ujmout :-) Venda s Philipem se jako hlídači osvědčili, zvládli to i poté, co se Vojta probudil.
Původní plán, dát si zde oběd, bohužel nevyšel, protože restaurace byla zamluvená na svatbu. Tak jsme si koupili láhev vína a sýry a poobědvali u stolu hned vedle ve stínu obřího stromu. Pak jsme se přesunuli do dalšího vinařství na další ochutnávku.
Ochutnávky jsou zdarma, předpokládá se, že si pak člověk láhev nebo víc koupí, což jsme také udělali. Ale jak nám říkala Tracey, když je vám dvacet, tak vás zajímají jenom ty ochutnávky zdarma.
Cestou zpět jsme se zastavili v kavárně, kterou udělali ze starého vagónu a pak už jsme frčeli domů.
Neděli jsme strávili ve městě. Konečně jsme měli čas projít se u řeky Torrens a nakrmit kačeny a další ptactvo.
Venda mě ukecala na projížďku na vodním šlapadle. Za 20 minut chtěli 20 dolarů, ale nechali se ukecat na poloviční sazbu za poloviční dobu. I tak to bylo dost, ale Vendu to uspokojilo.
Bylo fakt vedro. Teploměr hlásil 36 stupňů ve stínu, tak jsme se rozhodli schovat se do klimatizovaného muzea. Ta jsou v Austrálii většinou zdarma, takže o důvod víc se tam podívat. Naobědvali jsme se v kavárně Art Gallery, pak zašli do South Australian Museum podívat se na výstavu všeho možného týkajících se původních, dnes už téměr vyhubených, domorodých obyvatel.
Ale nejvíc jsme se těšili do muzea migrace. Přece jenom, v Austrálii je to dost o něčem jiném, než v Evropě...
Jižní Austrálie byla specifická tím, že se do ní stěhovali výhradně bílí Britové. Zatímco v ostatních australských státech jste před 150 lety mohli potkat Holanďany, Italy, Číňany nebo jiné asijské národy, Jižná Austrálie byla z 98% bílá. Ne, že by někoho diskriminovali na základě rasy nebo národa. To by bylo nekorektní, tak si našli fintu, jak to obejít. Stačilo říct, že se mohou přistěhovat jenom gramotní a test gramotnosti byl v angličtině. Později podlehli mezinárodnímu tlaku a umožnili test gramotnosti i v jiných (evropských) jazycích.
Zatímco migraci kohokoliv kromě Britů se Jihoaustralané zarputile bránili, Brity lákali všemi možnými prostředky. Inzeráty z počátku dvacátého století slibovaly skělou budoucnost hlavně mladým chlapcům, které jejich rodiče nebyli schopní uživit. Také sirotci byli často posíláni do Austrálie - dětské migraci je v muzeu věnováno docela dost prostoru.
Výhradně bělochy přijímali do roku 1949, pak pravidla postupně uvolňovali a od roku 1973 nehraje při žádosti o trvalý pobyt rasa nebo národnost vůbec žádnou roli. Australané si ale vybírají, podstatné jsou schopnosti imigrantů vzhledem k aktuální poptávce na trhu práce. Imigrace je pro Austrálii důležitá, protože jinak by populáce stárla a vymírala a důchodce by neměl kdo živit. Na druhou stranu, Jižní Austrálie je nejsušší stát na nejsušším kontinentě, takže si museli pečlivě spočítat, kolik lidí jsou schopní uživit. Došli k teoretické hranici 2 miliony a nastavili si pravidla tak, aby populační křivka kulminovala někde na 1,6 milionech kolem roku 2040. Každý rok tak můžou přijmout cca 3000 lidí. A jsou to hlavně Číňani, Indové, Britové, Malajsané a Novozélanďané. Podle 5 let starého sčítání lidu byla čtvrtina Jihoaustralanů narozena mimo Austrálii. Mazec.
Jenom Vojta ne a ne usnout, tak jsme si udělali malou přestávku v parku u řeky. Tam si Vendulka oblíbila Philipa, Traceyina manžela. A on ji taky. Přestože si rozumí akorát ano, ne, hello, bye bye a baby, dokážou si spolu dlouho povídat. Dojeli jsme do vinařství Coriole. Vojta spal a Venda s Philipem že ho budou hlídat. A šlo jim to fakt dobře.
My ostatní jsme se jali ochutnávat. Víno měli fakt dobré. Já jsem trénoval řízení cestou sem, bylo jasné, že se musíme střídat, takže Helenka si jen párkrát cucla a jinak jsem se tohoto náročného úkolu musel ujmout :-) Venda s Philipem se jako hlídači osvědčili, zvládli to i poté, co se Vojta probudil.
Původní plán, dát si zde oběd, bohužel nevyšel, protože restaurace byla zamluvená na svatbu. Tak jsme si koupili láhev vína a sýry a poobědvali u stolu hned vedle ve stínu obřího stromu. Pak jsme se přesunuli do dalšího vinařství na další ochutnávku.
Cestou zpět jsme se zastavili v kavárně, kterou udělali ze starého vagónu a pak už jsme frčeli domů.
Neděli jsme strávili ve městě. Konečně jsme měli čas projít se u řeky Torrens a nakrmit kačeny a další ptactvo.
Venda mě ukecala na projížďku na vodním šlapadle. Za 20 minut chtěli 20 dolarů, ale nechali se ukecat na poloviční sazbu za poloviční dobu. I tak to bylo dost, ale Vendu to uspokojilo.
Ale nejvíc jsme se těšili do muzea migrace. Přece jenom, v Austrálii je to dost o něčem jiném, než v Evropě...
Jižní Austrálie byla specifická tím, že se do ní stěhovali výhradně bílí Britové. Zatímco v ostatních australských státech jste před 150 lety mohli potkat Holanďany, Italy, Číňany nebo jiné asijské národy, Jižná Austrálie byla z 98% bílá. Ne, že by někoho diskriminovali na základě rasy nebo národa. To by bylo nekorektní, tak si našli fintu, jak to obejít. Stačilo říct, že se mohou přistěhovat jenom gramotní a test gramotnosti byl v angličtině. Později podlehli mezinárodnímu tlaku a umožnili test gramotnosti i v jiných (evropských) jazycích.
Zatímco migraci kohokoliv kromě Britů se Jihoaustralané zarputile bránili, Brity lákali všemi možnými prostředky. Inzeráty z počátku dvacátého století slibovaly skělou budoucnost hlavně mladým chlapcům, které jejich rodiče nebyli schopní uživit. Také sirotci byli často posíláni do Austrálie - dětské migraci je v muzeu věnováno docela dost prostoru.
Výhradně bělochy přijímali do roku 1949, pak pravidla postupně uvolňovali a od roku 1973 nehraje při žádosti o trvalý pobyt rasa nebo národnost vůbec žádnou roli. Australané si ale vybírají, podstatné jsou schopnosti imigrantů vzhledem k aktuální poptávce na trhu práce. Imigrace je pro Austrálii důležitá, protože jinak by populáce stárla a vymírala a důchodce by neměl kdo živit. Na druhou stranu, Jižní Austrálie je nejsušší stát na nejsušším kontinentě, takže si museli pečlivě spočítat, kolik lidí jsou schopní uživit. Došli k teoretické hranici 2 miliony a nastavili si pravidla tak, aby populační křivka kulminovala někde na 1,6 milionech kolem roku 2040. Každý rok tak můžou přijmout cca 3000 lidí. A jsou to hlavně Číňani, Indové, Britové, Malajsané a Novozélanďané. Podle 5 let starého sčítání lidu byla čtvrtina Jihoaustralanů narozena mimo Austrálii. Mazec.
Žádné komentáře:
Okomentovat