Co dělat, aby studenti nepodváděli

Zatím jsem psal o tom, co se stane, když studenti podvádějí. Systém trestů ale není to nejpodstatnější. Podstatná je prevence a taky to, že kdykoliv student něco špatného provede, měl by si z toho vzít nějaké ponaučení. Přece jenom, jsme na vysoké škole, která má lidi učit. Navíc vysokoškolští studenti jsou většinou ve věku, kdy se formují jejich hodnotové žebříčky. Potrestání tedy má často formu vypracování nového úkolu, zapsání si dalšího předmětu nebo jen varování s vysvětlením, jak příště postupovat správně. Samozřejmě u méně závažných či ne úplně úmyslných porušení pravidel.
Co se týče prevence, mám k dispozici místní interní materiál s názvem: "Kdo je zodpovědný za akademickou etiku?" A hned přichází odpověď: Všichni jsme zodpovědní za akademickou etiku. A pak to hned konkretizuje:

1. Ten, kdo stanovuje pravidla ukončení předmětu, je zodpovědný za akademickou etiku. Témata esejí by měla být personalizovaná a založená na studentově zkušenosti, aby bylo těžší je outsourcovat. Měly by být vyžadovány průběžné výsledky, ne celá práce najednou. A témata by se měla každý rok měnit. Součástí ukončení předmětu by měla být zkouška, na kterou student osobně přijde a zkontroluje se jeho identita.
2. Student je zodpovědný za akademickou etiku. Chce se přece něco naučit, ne jen získat diplom.
3. Hodnotitel je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by se podívat na zprávu o podobnosti v antiplagiátorském systému, než udělí známku. Nejen na procenta, ale i na zdroje. Pokud tam figurují stránky nabízející eseje za peníze, je něco špatně.
4. Garant předmětu je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by se taky podívat na procenta podobností a podezřele vypadající práce a dohlížet na celý proces.
5. Etický referent je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by pečlivě a objektivně zvážit každé podezření, které se k němu dostane.
6. Kancelář akademické etiky je zodpovědná za akademickou etiku. Poskytuje metodickou podporu, propaguje téma akademické etiky a organizuje disciplinární řízení.

Nicméně žádná ze zásad uvedených v bodě 1 není samospásná. Popisovali mi tu případ studentky, která šla do firmy na stáž a výstupem měl být marketingový plán dané firmy. Docela dobře personalizované téma založené na osobní zkušenosti. Studentka během stáže shromáždila všechny možné materiály o strategii firmy, výrobcích, které se chystali uvést na trh, plánech prodeje pro různé regiony, atd. Včetně interních a velmi důvěrných. A když přišlo na psaní marketingového plánu, dala je všechny na stránku, kde se obchoduje s esejemi, s dotazem "Kdo pro mě napíše marketingový plán? Tady jsou podklady..."
Firma pochopitelně z úniku důvěrných materiálů nebyla nadšená. Studentka čelí trestnímu stíhání pro kybernetickou kriminalitu a firma podala žalobu na univerzitu, protože se to stalo v rámci studijní stáže. Tady může být docela důležité, že je univerzita schopná prokázat, jak dobře vyškolila studenty o tom, co se smí a co ne.
A jiný případ se týkal člověka, který dostal zaplaceno zato, že bude za jistého studenta chodit na písemky. Aby prošel kontrolou identity, nechal se rovnou na začátku studia vyfotit na studentův ISIC. Když to prasklo, univerzita zapátrala v databázi a našla tutéž fotku na profilu devíti dalších studentů.
Žádné opatření prostě není perfektní. Ani personalizovaná a každý rok nová témata, ani zkoušky s kontrolou identity. Stejně, jako se studenti neustále učí nové metody podvádění, školy se musí učit nové metody prevence. Každá z nich je ale jenom dílek ve skládačce, nějakého efektu se dá dosáhnout pouze koordinovaným úsilím na všech možných frontách.