Ještě než začnu popisovat své zážitky z Austrálie, nemůžu se nepodělit o trpkou zkušenost s bojem s nesmyslnou byrokracií.
Začalo to rozhodnutím prodloužit si pobyt v Austrálii o dva týdny a trochu cestovat. Když už se má člověk trmácet přes půl planety, tak by bylo škoda se vracet po dvou týdnech. Plán byl jasný: Na celou dobu s sebou vezmu rodinu, po dvou týdnech stáže na univerzitě přeruším pracovní cestu a vezmu si dva týdny dovolené. Až skončí dovolená, tak zase pracovní cestu obnovím a vrátím se domů.
Jedná se o celkem standardní postup ošetřený zákoníkem práce. Dokonce, jak jsem se později dozvěděl, kolektivní smlouva MENDELU explicitně říká, že zaměstnavatel s přerušováním pracovních cest souhlasí. Na začátku září jsem tedy o svém plánu řekl naší (tehdy docela nové) rektorátní referentce, která má moji mobilitu na starosti. A dozvěděl jsem se, že to bude problém, protože pravidla programu Erasmus tuto situaci neřeší. Zatímco můj závěr byl, že pokud pravidla něco neřeší, tak to můžu udělat, závěr úřednického mozku říká, že pokud pravidla něco neřeší, tak to udělat nemůžu. Prý se musí zeptat v Praze.
O dva týdny později jsem se zeptal, jesti už z Prahy odpověděli. Ještě ne, ale dostal jsem kontakt na paní, co to má na starosti. Té jsem se asi napoosmé dovolal. Do telefonu mi řekla, že by to problém být neměl, pravidla to nezakazují, ale s jistotou mi to slíbit nemůže. Mám jí popsat svůj záměr v mailu a ona se zeptá v Bruselu. A to bylo naposledy, co byla naše komunikace obousměrná. Urgence na začátku i na konci října už zůstala bez odpovědi.
Mezitím jsem s Tracey pořešil přesné termíny mojí návštěvy, upokojil byrokratické potřeby její univerzity (potvrzení o tom, že máme projekt, ze kterého budeme platit její cestu, formulář pro HR, atd.) a zařídil si vízum.
Když odpověď z Prahy stále nepřicházela, přišel jsem znovu za administrátorkou projektu s tím, že už bych si potřeboval koupit letenku, než bude drahá. Shodli jsme se na tom, že odpovědi se asi nedočkáme. Stále tu ale bylo riziko, že se přerušení cesty ukáže jako problém a náklady na cestu zpět by byly neuznatelným nákladem projektu. Nabídl jsem tedy, že napíšu čestné prohlášení, ve kterém se zavážu, že pokud by tato situace nastala, že si tu půlku letenky zaplatím sám. Bavíme se cca o 15 000 Kč. To by šlo, kupte si letenku.
Cestování dvou dospělých, jednoho dítěte a jednoho infanta na druhou stranu planety je poměrně komplikovaný případ, takže jsme dali na švagrovo doporučení a zadali tento úkol panu Hoškovi, který dokáže v takovýchto situacích vykouzlit neuvěřitelné ceny. A tady se zrodil další problém. Potřeboval jsem mojí letenku koupit na fakturu, zbytek platit soukromně. Takže opět další papírování: Zadat Hoškovu firmu do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Pak byly nějaké problémy mezi panem Hoškem a zprostřekovatelem, takže platil letenku svojí kartou a poslal nám fakturu jako soukromá osoba. Zadat Hoška do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Faktura je starší než objednávka, vystavit novou fakturu. Dodat letenku. Na letence není cena. Znovu dodat letenku. Z ceny není poznat, kolik se platitlo za mě a kolik za zbytek rodiny. Znovu dodat letenku.
Když už to vypadalo, že jsem na rektorát poslal fakt všechno, začala nejhorší část. Mám dodat zdroj financování zpáteční cesty. No přece projekt kreditové mobility. To nejde, nemáme odpověď z Prahy. A kam se poděla naše dohoda, že to vyřešíme čestným prohlášením? Komunikace s referentkou začala být čím dál tím ostřejší, postupně se do ní zapojili hlavní účetní, vedoucí ekonomického odboru rektorátu, tajemník fakulty, institucionální koordinátorka Erasmus+, vedoucí pedagogického oddělení rektorátu, univerzitní právník a prorektor pro pedagogiku. Ano, stále se bavíme o potenciálním riziku neuznatelných 15 000 Kč. Faktura dávno po splatnosti, pan Hošek už se ptá, kdy přijdou peníze.
S přímou nadřízenou dotyčné referentky (a mojí dlouholetou kolegyní) jsem si na půl hodiny sedl, vyjasnil situaci a ta nakonec způsobila, že došlo k proplacení letenky, samozřejmě z peněz projektu. A nakonec mi k tomu řekla: "No když jsem si vás všechny poslechla, tak jsem zjistila, že tam vlastně žádný problém nebyl." No jupí, tohle jsem říkal od začátku.
Finále předcestovní byrokracie pak spočívalo ve vyřízení druhého víza. Občané EU s biometrickým pasem si totiž vízum do Austrálie můžou vyklikat online a po pár dnech jim přijde PDFko s potvrzením. Zdarma. Toto vízum umožňuje turistiku nebo účast na konferencích. S mojí stáží jsem si jistý nebyl a tak jsem vznesl dotaz, zda můžu s tímto vízem dva týdny chodit na univerzitu, když mě za to nebude platit. A protože kdo se moc ptá, moc se dozví, dozvěděl jsem se, že ne. Potřebuju research visa subclass 402, o která se žádá papírově na sedmavacetistránkovém formuláři a stojí 380 AUD. Zvací dopis od univerzity, popsat projekt, doložit publikace, potvrzení o zaměstnání na univerzitě, a tak dál. Ale ve srovnání s bojem s rektorátem docela brnkačka. A dokonce i těch 380 AUD se dalo zaplatit z projektu.
Na začátku prosince bylo tedy všechno vyřešeno a já jsem se s několika novými šedými vlasy mohl začít do Austrálie těšit. Dokonce i s rektorátní referentkou se na sebe už usmíváme a věci, které by problém být neměly, skutečně problém nejsou. Snad to tak zůstane.
Začalo to rozhodnutím prodloužit si pobyt v Austrálii o dva týdny a trochu cestovat. Když už se má člověk trmácet přes půl planety, tak by bylo škoda se vracet po dvou týdnech. Plán byl jasný: Na celou dobu s sebou vezmu rodinu, po dvou týdnech stáže na univerzitě přeruším pracovní cestu a vezmu si dva týdny dovolené. Až skončí dovolená, tak zase pracovní cestu obnovím a vrátím se domů.
Jedná se o celkem standardní postup ošetřený zákoníkem práce. Dokonce, jak jsem se později dozvěděl, kolektivní smlouva MENDELU explicitně říká, že zaměstnavatel s přerušováním pracovních cest souhlasí. Na začátku září jsem tedy o svém plánu řekl naší (tehdy docela nové) rektorátní referentce, která má moji mobilitu na starosti. A dozvěděl jsem se, že to bude problém, protože pravidla programu Erasmus tuto situaci neřeší. Zatímco můj závěr byl, že pokud pravidla něco neřeší, tak to můžu udělat, závěr úřednického mozku říká, že pokud pravidla něco neřeší, tak to udělat nemůžu. Prý se musí zeptat v Praze.
O dva týdny později jsem se zeptal, jesti už z Prahy odpověděli. Ještě ne, ale dostal jsem kontakt na paní, co to má na starosti. Té jsem se asi napoosmé dovolal. Do telefonu mi řekla, že by to problém být neměl, pravidla to nezakazují, ale s jistotou mi to slíbit nemůže. Mám jí popsat svůj záměr v mailu a ona se zeptá v Bruselu. A to bylo naposledy, co byla naše komunikace obousměrná. Urgence na začátku i na konci října už zůstala bez odpovědi.
Mezitím jsem s Tracey pořešil přesné termíny mojí návštěvy, upokojil byrokratické potřeby její univerzity (potvrzení o tom, že máme projekt, ze kterého budeme platit její cestu, formulář pro HR, atd.) a zařídil si vízum.
Když odpověď z Prahy stále nepřicházela, přišel jsem znovu za administrátorkou projektu s tím, že už bych si potřeboval koupit letenku, než bude drahá. Shodli jsme se na tom, že odpovědi se asi nedočkáme. Stále tu ale bylo riziko, že se přerušení cesty ukáže jako problém a náklady na cestu zpět by byly neuznatelným nákladem projektu. Nabídl jsem tedy, že napíšu čestné prohlášení, ve kterém se zavážu, že pokud by tato situace nastala, že si tu půlku letenky zaplatím sám. Bavíme se cca o 15 000 Kč. To by šlo, kupte si letenku.
Cestování dvou dospělých, jednoho dítěte a jednoho infanta na druhou stranu planety je poměrně komplikovaný případ, takže jsme dali na švagrovo doporučení a zadali tento úkol panu Hoškovi, který dokáže v takovýchto situacích vykouzlit neuvěřitelné ceny. A tady se zrodil další problém. Potřeboval jsem mojí letenku koupit na fakturu, zbytek platit soukromně. Takže opět další papírování: Zadat Hoškovu firmu do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Pak byly nějaké problémy mezi panem Hoškem a zprostřekovatelem, takže platil letenku svojí kartou a poslal nám fakturu jako soukromá osoba. Zadat Hoška do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Faktura je starší než objednávka, vystavit novou fakturu. Dodat letenku. Na letence není cena. Znovu dodat letenku. Z ceny není poznat, kolik se platitlo za mě a kolik za zbytek rodiny. Znovu dodat letenku.
Když už to vypadalo, že jsem na rektorát poslal fakt všechno, začala nejhorší část. Mám dodat zdroj financování zpáteční cesty. No přece projekt kreditové mobility. To nejde, nemáme odpověď z Prahy. A kam se poděla naše dohoda, že to vyřešíme čestným prohlášením? Komunikace s referentkou začala být čím dál tím ostřejší, postupně se do ní zapojili hlavní účetní, vedoucí ekonomického odboru rektorátu, tajemník fakulty, institucionální koordinátorka Erasmus+, vedoucí pedagogického oddělení rektorátu, univerzitní právník a prorektor pro pedagogiku. Ano, stále se bavíme o potenciálním riziku neuznatelných 15 000 Kč. Faktura dávno po splatnosti, pan Hošek už se ptá, kdy přijdou peníze.
S přímou nadřízenou dotyčné referentky (a mojí dlouholetou kolegyní) jsem si na půl hodiny sedl, vyjasnil situaci a ta nakonec způsobila, že došlo k proplacení letenky, samozřejmě z peněz projektu. A nakonec mi k tomu řekla: "No když jsem si vás všechny poslechla, tak jsem zjistila, že tam vlastně žádný problém nebyl." No jupí, tohle jsem říkal od začátku.
Finále předcestovní byrokracie pak spočívalo ve vyřízení druhého víza. Občané EU s biometrickým pasem si totiž vízum do Austrálie můžou vyklikat online a po pár dnech jim přijde PDFko s potvrzením. Zdarma. Toto vízum umožňuje turistiku nebo účast na konferencích. S mojí stáží jsem si jistý nebyl a tak jsem vznesl dotaz, zda můžu s tímto vízem dva týdny chodit na univerzitu, když mě za to nebude platit. A protože kdo se moc ptá, moc se dozví, dozvěděl jsem se, že ne. Potřebuju research visa subclass 402, o která se žádá papírově na sedmavacetistránkovém formuláři a stojí 380 AUD. Zvací dopis od univerzity, popsat projekt, doložit publikace, potvrzení o zaměstnání na univerzitě, a tak dál. Ale ve srovnání s bojem s rektorátem docela brnkačka. A dokonce i těch 380 AUD se dalo zaplatit z projektu.
Na začátku prosince bylo tedy všechno vyřešeno a já jsem se s několika novými šedými vlasy mohl začít do Austrálie těšit. Dokonce i s rektorátní referentkou se na sebe už usmíváme a věci, které by problém být neměly, skutečně problém nejsou. Snad to tak zůstane.
Žádné komentáře:
Okomentovat