Austrálie je daleko. Fakt daleko. Když jsem Tracey před časem říkal, že můj nejdelší let trval 10 hodin 45 minut, reagovala "this is just a baby flight". A měla pravdu.
Narozdíl od své ženy si pobyt v letadle zas tak neužívám a dlouhé přestupy na letišti mě nelákají už vůbec. Natož pak se dvěma dětmi (Venda 3,5 roku, Vojta 1 rok). Dalo by se sem doletět za 40 hodin se Singapore airlines s tuším dvanáctihodinovým pobytem ve Frankfurtu a druhým podobným v Singapuru. Ale výrazně příjemnější načasování letů s Emirates stálo jenom o pár stovek víc, takže bylo jasno. O půl čtvrté odpoledne odlet z Prahy, za 6 hodin v Dubaji, tam hodina a půl na přestup a potom dvanáctihodinový let přímo do Adelaide. Přílet v 9 hodin večer. Celkový čas od odletu do příletu asi 20 hodin. Navíc Emirates jsou nejlepší společností pro cestování s dětmi, což po osobní zkušenosti můžeme potvrdit.
Vendulka se moc těšila, že bude mít v letadle svoje sedátko s vlastní televizkou. Doufali jsme, že si to všechno užije v prvním letadle a v tom druhém půjde spát, což se nakonec povedlo. O něco méně se naše plány povedy u Vojty, kterému se v prvním letadle spát vůbec nechtělo a usnul asi půl hodiny před přistáním. Zato Venda si naplno užívala hraček, které dostala, svého dětského jídla i focení s letuškovskou čepicí, které je zahrnuto v ceně dětské letenky.
Vojta se samozřejmě během přistání probudil, čehož jsme využili a nechali ho prolézt. S Vendou blbnuli na jezdícím chodníku, ale moc času na to nebylo, protože už jsme nastupovali do dalšího letadla. Tam Venda usnula už během vzletu a prospala skoro 8 hodin z danáctihodinového letu. Vojta by taky spal, ale kdykoliv usnul a položili jsme jej do jeho dětské postýlky, zahlásil kapitán, že budeme prolétávát turbulencemi a že je potřeba sedět na místě a připoutat se. A to platí i pro infanty. Takže bylo potřeba Vojtu vytáhnout a připásat k mámě, což ho samozřejmě probudilo. Když už se to stalo počtvrté, tak jsme byli dost naštvaní, ale dělat jsme s tím nic nemohli, letušky byly nekompromisní. Až na tuto nepříjemnost proběhly oba lety úplně v pohodě a všichni jsme je zvládli.
Dvacetihodinový let ale na celém přesunu nebyl zdaleka to nejhorší. Po přistání nám totiž trvalo dvě hodiny, než jsme vystáli fronty na pasovou kontrolu a celní kontrolu a nechali se připravit o zbytky ovoce. A pak už jsme se konečně setkali s Tracey, která nás odvezla do našeho pronajatého domečku.
A tady začal boj s časovým posunem. Místního času půlnoc, evropského času 3 hodiny odpoledne. Vojta se naštěstí ke spánku nechal přesvědčit docela snadno, ten se během letu moc nevyspal. My taky ne, takže bychom si dali říct. Ale Venda na spaní rozhodně nevypadala. Usnuli jsme asi ve 2 v noci a všichni se probudili kolem páté. V 6 hodin začala lítat letadla. North Adelaide, kde bydlíme, je přímo pod přibližovacím koridorem na adelaidské letiště, takže když není noční klid, lítá tu jedno letadlo za druhým. Naštěstí naše mozky už začínaly mít noc, takže jsme letadla zvládli zaspat a spali až do poledne.
Pro mě osobně byly ale nejtěžší následující dvě noci. Z úterý na středu jsem spal asi 2 hodiny, pak jsem se probudil, celou noc mžoural a přesvědčoval se ke spánku. Kolem třetí ráno se probudily obě děti a tvářily se, že už se spát nebude. Po hodině se je podařilo uspat, mě se ale podařilo usnout zase až po šesté ráno. Tentokrát ale začínal program na univerzitě už dopoledne, takže jsem k těm večerním dvěma hodinám přidal další necelé dvě hodiny a bylo potřeba vstávat. Předpokládal jsem, že večer budu tak mrtvý, že budu spát celou noc. Ale bohužel. Zalehl jsem v 8, usnul asi v 9 a probudil se v 1 hodinu v noci. Tu noc jsem už neusnul a děti v tom byly naprosto nevinně. Ale alší noc už se to konečně povedlo. V noci ze čtvrtka na pátek už tělo nemělo jinou možnost, než prostě spát. A tak jsem se adaptoval na australský čas.
Ve škole se mě všichni ptali, jak zvládám časový posun. Když jsem jim řekl, jak to nezvládám, tak jen s porozuměním pokývali hlavou, že je to normální, že to může trvat i týden. Já jsem měl štěstí, že jsem to zvládl za 3 noci. Přesuny na východ jsou prý horší, při cestě zpátky by to mělo být v pohodě. Ale stejně si na dny po návratu nic plánovat nebudu.
Aspoň víte, proč jsem začal psát blog až skoro po týdnu. Dřív to prostě nešlo :-)
Narozdíl od své ženy si pobyt v letadle zas tak neužívám a dlouhé přestupy na letišti mě nelákají už vůbec. Natož pak se dvěma dětmi (Venda 3,5 roku, Vojta 1 rok). Dalo by se sem doletět za 40 hodin se Singapore airlines s tuším dvanáctihodinovým pobytem ve Frankfurtu a druhým podobným v Singapuru. Ale výrazně příjemnější načasování letů s Emirates stálo jenom o pár stovek víc, takže bylo jasno. O půl čtvrté odpoledne odlet z Prahy, za 6 hodin v Dubaji, tam hodina a půl na přestup a potom dvanáctihodinový let přímo do Adelaide. Přílet v 9 hodin večer. Celkový čas od odletu do příletu asi 20 hodin. Navíc Emirates jsou nejlepší společností pro cestování s dětmi, což po osobní zkušenosti můžeme potvrdit.
Vendulka se moc těšila, že bude mít v letadle svoje sedátko s vlastní televizkou. Doufali jsme, že si to všechno užije v prvním letadle a v tom druhém půjde spát, což se nakonec povedlo. O něco méně se naše plány povedy u Vojty, kterému se v prvním letadle spát vůbec nechtělo a usnul asi půl hodiny před přistáním. Zato Venda si naplno užívala hraček, které dostala, svého dětského jídla i focení s letuškovskou čepicí, které je zahrnuto v ceně dětské letenky.
Vojta se samozřejmě během přistání probudil, čehož jsme využili a nechali ho prolézt. S Vendou blbnuli na jezdícím chodníku, ale moc času na to nebylo, protože už jsme nastupovali do dalšího letadla. Tam Venda usnula už během vzletu a prospala skoro 8 hodin z danáctihodinového letu. Vojta by taky spal, ale kdykoliv usnul a položili jsme jej do jeho dětské postýlky, zahlásil kapitán, že budeme prolétávát turbulencemi a že je potřeba sedět na místě a připoutat se. A to platí i pro infanty. Takže bylo potřeba Vojtu vytáhnout a připásat k mámě, což ho samozřejmě probudilo. Když už se to stalo počtvrté, tak jsme byli dost naštvaní, ale dělat jsme s tím nic nemohli, letušky byly nekompromisní. Až na tuto nepříjemnost proběhly oba lety úplně v pohodě a všichni jsme je zvládli.
Dvacetihodinový let ale na celém přesunu nebyl zdaleka to nejhorší. Po přistání nám totiž trvalo dvě hodiny, než jsme vystáli fronty na pasovou kontrolu a celní kontrolu a nechali se připravit o zbytky ovoce. A pak už jsme se konečně setkali s Tracey, která nás odvezla do našeho pronajatého domečku.
A tady začal boj s časovým posunem. Místního času půlnoc, evropského času 3 hodiny odpoledne. Vojta se naštěstí ke spánku nechal přesvědčit docela snadno, ten se během letu moc nevyspal. My taky ne, takže bychom si dali říct. Ale Venda na spaní rozhodně nevypadala. Usnuli jsme asi ve 2 v noci a všichni se probudili kolem páté. V 6 hodin začala lítat letadla. North Adelaide, kde bydlíme, je přímo pod přibližovacím koridorem na adelaidské letiště, takže když není noční klid, lítá tu jedno letadlo za druhým. Naštěstí naše mozky už začínaly mít noc, takže jsme letadla zvládli zaspat a spali až do poledne.
Pro mě osobně byly ale nejtěžší následující dvě noci. Z úterý na středu jsem spal asi 2 hodiny, pak jsem se probudil, celou noc mžoural a přesvědčoval se ke spánku. Kolem třetí ráno se probudily obě děti a tvářily se, že už se spát nebude. Po hodině se je podařilo uspat, mě se ale podařilo usnout zase až po šesté ráno. Tentokrát ale začínal program na univerzitě už dopoledne, takže jsem k těm večerním dvěma hodinám přidal další necelé dvě hodiny a bylo potřeba vstávat. Předpokládal jsem, že večer budu tak mrtvý, že budu spát celou noc. Ale bohužel. Zalehl jsem v 8, usnul asi v 9 a probudil se v 1 hodinu v noci. Tu noc jsem už neusnul a děti v tom byly naprosto nevinně. Ale alší noc už se to konečně povedlo. V noci ze čtvrtka na pátek už tělo nemělo jinou možnost, než prostě spát. A tak jsem se adaptoval na australský čas.
Ve škole se mě všichni ptali, jak zvládám časový posun. Když jsem jim řekl, jak to nezvládám, tak jen s porozuměním pokývali hlavou, že je to normální, že to může trvat i týden. Já jsem měl štěstí, že jsem to zvládl za 3 noci. Přesuny na východ jsou prý horší, při cestě zpátky by to mělo být v pohodě. Ale stejně si na dny po návratu nic plánovat nebudu.
Aspoň víte, proč jsem začal psát blog až skoro po týdnu. Dřív to prostě nešlo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat