Právo na gril (a na veřejné záchody zdarma)

Po skončení stáže jsem si vzal dva týdny dovolenou, abychom s rodinou procestovali kus Jižní Austrálie. Během cest mě zaujalo pár věcí, o které bych se s vámi rád podělil. Nesouvisí to nijak s mým působením na univerzitě, spíš je to tak trochu o kulturních rozdílech. O tom, co je ve veřejném prostoru považováno za samozřejmé, co by měl stát (nebo obec) automaticky poskytovat.
Snad v každé větší vesnici, kterou jsme projížděli, mají park. Tráva, stromy, cestičky, nic překvapivého, to máme u nás taky. V parku je většinou i dětské hřiště, stejně jako u nás. A stejně jako u nás je oplocené, aby děti nemohly jen tak ven a psi nemohli jen tak dovnitř. Jak česká, tak australská veřejná správa tak nějak automaticky považuje za vhodné poskytnout svým občanům možnost pobytu v zeleni uvnitř obce, považuje za samozřejmé, že si tam lidé na něco sednou a děti si pohrají. Australská veřejná správa poskytuje automaticky navíc ještě dvě věci: Záchody a gril.

  

 

S veřejnými záchody se člověk v civilizovaném světě setká ledaskde. Potřebu vylučovat mají lidé všude na světě. Tam, kde jsou veřejné záchody zdarma, se člověk nebojí vkročit za keř, protože lidé svoji potřebu vykonávají na záchodě a ne za keřem. Veřejné záchody patří v Austrálii ke standardnímu vybavení nejen parků ve městech a na vesnicích, ale i odpočívadel u silnic nebo parkovišť u nějakých zajímavých míst. Nikde není žádná paní, která vybírá poplatek odstupňovaný podle míry služeb, které člověk hodlá využít a utrhává přesně odměřenou porci toaletního papíru. Nikde není turniket nebo nějaký jiný sofistikovaný zámek, který vás nenechá důstojně vyčůrat, pokud nemáte u sebe správnou minci. Všechno je veřejné, zdarma, hrazené z daní. I na tom nejodlehlešjím místě je aspoň suchý záchod, toaletní papír a zásobník na dešťovou vodu, kterou se dají umýt ruce. Takže okolí parkovišť nění plné podpapíráků a není tak třeba se bát šlápnout mimo silnici. Teda je, ale pozor si musíme dávat na hady, ne na exkrementy :-)

 

Kromě práva na důstojné vylučování uznává australská veřejná správa také právo na společné grilování. V každém parku je přístřešek a v přístřešku (zpravidla elektrický) gril. Většina je zdarma, některé vyžadují vhození dvacetníku (tj. asi tři koruny padesát). Zmáčknete tlačítko, gril se zahřeje a stanovenou dobu topí. Pokud chcete grilovat déle, zmáčknete tlačítko znovu. Součástí grilu je i špachtle, kterou po sobě vše vyčistíte.
Jednou jsme zastavili na oběd ve vesnici, která vypadala dost velká na to, aby se tam dalo najíst. Zeptali jsme se prvního místního na nějakou hospodu nebo aspoň fast food. "No tak můžete jít támhle nebo támhle, anebo si koupit párky v supermarketu a v parku si je sami ugrilovat". Grilování má v Austrálii zkrátka tradici, podporuje setkávání lidí a patří k běžnému nedělnímu odpoledni australské rodiny. Takže je normální, že si Australané ze svých daní platí i veřejné grily.

 

 

Třetí věc, která mě zaujala, je právo dostat se na druhou stranu řeky. To máme u nás taky a nikoho nepřekvapí, když se z veřejných peněz staví mosty. Ty se staví u nás i v Austrálii. Jsou ale místa, kde se most z nějakého důvodu nevyplatí. A na takových místech funguje státem provozovaný přívoz. Přijedete k řece, najedete autem na loď a ta vás převeze na druhou stranu. Přívozy běžně fungují i v Evropě, ale nevzpomínám si, že bych někde viděl nějaký zdarma jako veřejnou službu. U nás máme tak nějak pocit, že když je potřeba platit převozníka a palivo do lodi, je potřeba vybírat i peníze za převezení. Ale postavit a udržovat most taky něco stojí, přitom platit za přejezd po mostě je tak trochu divné (a velmi řídké).
No a důvod, proč to sem vlastně píšu? Myslím, že bychom mohli něco převzít. A nejsou to veřejné přívozy, které u nás skoro nikde nepotřebujeme. Ani veřejné grily, které zaprvé zas tak nevyžadujeme a zadruhé bychom kolem nich asi nedokázali udržovat pořádek. Ale vylučovat musí lidé u nás, stejně jako v Austrálii. A pokud k tomu nebudou mít určené a snadno dostupné místo, budou chodit do křoví. Jistě, veřejné rozpočty by to něco stálo. Ale kvalitě pobytu v parcích, na odpočívadlech kolem silnic a na parkovištích v chráněných územích to hodně prospěje. Myslím, že naše společnost si to klidně může dovolit. Přispěje to k růstu jak hrubého domácího produktu, tak hrubého domácího štěstí.

Výsledky

Moje stáž na University of South Australia je u konce. Uteklo to opravdu rychle a je na čase sesumírovat výsledky.
Můj standardní pracovní den vypadal tak, že jsem přišel na univerzitu někdy kolem deváté a odcházel mezi pátou a šestou večer, tedy plus mínus běžná osmihodinová pracovní doba. Když jsem teď počítal, kolik hodin jsem věnoval aktivitám, které stojí zato uvést do "Confirmation of Mobility Period", došel jsem k číslu 32, tedy průměrně cca 3 hodiny na pracovní den. To byly různé schůzky a diskuse. Další cca 2 hodiny denně mi zabralo vyřizování e-mailů a záležitostí, které přicházely z MENDELU. A další zhruba 2 hodiny jsem věnoval přípravám projektů Erasmus+. Jeden minulý týden podali Poláci, druhý podáváme my v březnu, třetí měli podávat Egypťani taky minulý týden, ale nakonec si to rozmysleli. Ani jsem to tak neplánoval, ale bylo skvělé, že jsem měl Tracey hned vedle. Spoustu věcí to zjednodušilo, urychlilo a Tracey několikrát přišla se skvělými myšlenkami. Dílem v práci, dílem po večerech jsem pak psal blog.
A jaké jsou tedy konkrétní výstupy?
Zaprvé jsem zjistil, jak fungují procesy, když studenti podvádějí a co dělat, aby nepodváděli. Až přijedu domů, budu se snažit o to, abychom aspoň něco z toho převzali. A nejen ohledně akademické poctivosti, i další myšlenky stojí za úvahu. Uvidíme. Nic z toho nejde zavést mávnutím kouzelného proutku, většina je mimo mojí kompetenci, u něčeho se třeba ukáže, že to nejde, něco bude potřeba výrazně pozměnit. Ale odjíždím s několika konkrétními nápady, které bych rád, abychom u nás převzali.
Zadruhé jsme významně pohnuli s ENAI, tedy European Network for Academic Integrity. To je velký projekt, který se chystáme v březnu podat v rámci výzvy Erasmus+ KA2 Strategic Partnerships. Máme konzorcium 13 univerzit z 12 evropských zemí a chceme vytvořit síť univerzit, které si budou vyměňovat zkušenosti týkající se akademické etiky. Projekt jako takový je hlavně o vytváření vzdělávacích materiálů a tzv. cross-sector cooperation, abychom se vešli do aktuální výzvy. Síť jako taková pak má zajistit udržitelnost projektu. Díky svojí mobilitě jsem zjistil, jak funguje International Centre for Academic Integrity (ICAI) a Asia-Pacific Forum on Educational Integrity, tedy "sesterské" organizace. Tracey mi pomohla vytvořit "Letter of support", který by měl pomoct naší žádosti a doporučila mi dalšího člověka do poradního týmu projektu. Od něj už máme Letter of support taky podepsaný. A hlavně mi pomohla získat obdobný dopis od Teddi, což je ředitelka ICAI. Zkonzultoval jsem s ní projektovou žádost, ze které byla nadšená a všude kolem říká, jaký skvělý projekt připravujeme.
Zatřetí jsme se pobavili o společném výzkumu a článcích, které spolu napíšeme. Tohle bychom na dálku v životě nevyřešili, k tomu bylo potřeba si opravdu dohromady sednout a pořádně se o tom pobavit. Kromě toho jsem získal několik kontaktů na lidi, kteří mají zájem o další spolupráci s PEF, minimálně jeden je opravdu perspektivní (a nemyslím tím Tracey).
Začtvrté jsem měl skvělou příležitost seznámit se s (jiho)australskou historií a kulturou. I ve věcech, které naprosto nesouvisí s univerzitním životem je tu něco, co bych v Brně rád zavedl a co by mohlo přispět k odšrtnutí položky "local impact" v projektu kreditové mobility.
Zapáté jsme naplánovali Traceyinu cestu k nám. Přijede v druhé půlce května, aby mohla být v Brně v době, kdy budeme mít konferenci o plagiátorství. Doufáme, že získáme projekt ENAI, takže by se předtím zúčastnila setkání projektového týmu. Také bych byl rád, kdyby se setkala se členy etické komise Rady vysokých škol, ale uvidíme, jak to vyjde termínově. No a pokud se podaří něco z místních procesů převzít a zavést u nás, určitě bude co diskutovat. Taky se chce podívat na naše hory, což určitě o nějakém víkendu zvládneme.
Celkově si troufám říct, že jsme zatím splnili všechno, co jsme v projektu slíbili. Koncem mojí mobility ale projekt samozřejmě nekončí, teď bude potřeba pokračovat v aktivitách, které jsme tu řešili. Projekt končí v květnu 2017 a věřím, že výsledky budou stát zato.
Nyní přichází přerušení pracovní cesty a dvoutýdenní dovolená. Byl to boj, i když to ani univerzitu, ani EU nebude stát ani euro navíc. A po návratu jsem slíbil uspořádat přednášku. Příspěvky na blog týkající se projektu a spolupráce s UniSA budu dávat i nadále, i když s řádově nižší intenzitou.
Děkuji, že jste dočetli až sem a děkuji za zpětnou vazbu!

Společný výzkum

Jedním z výstupů našeho mobilitního projektu má být společný výzkumný projekt. Zde je popis toho, na čem všem jsme se domlouvali a jak to dopadlo. Koho zajímají spíš koaly a klokani, tak to ani nečtěte, bude to nuda :-)
Nejprve něco málo o výzkumu v oblasti akademické etiky, tedy tématu, které máme s Tracey společné. Bylo to na 2 cca dvouhodinová sezení. Na tom prvním jsme si vzájemně povykládali o projektech, které jsme řešili a které jsme podali. Já jsem od Tracey dostal texty jejích projektů, které čekají na schválení. Na druhém sezení jsme se už bavili konkrétně. Jeden její projekt je docela výzkumný, ale zaměřený čistě na Austrálii. Tématem je "contract cheating", tedy to, že někomu zaplatíte za vypracování diplomové nebo jiné práce (tušíte někdo, jak to říct česky dvěma slovy?). Dohodli jsme se, že pokud bude schválen, což by se mělo vědět v červenci, tak provedeme analogické šetření v Evropě a srovnáme výsledky. Druhý projekt je o vytváření společné platformy všech australských univerzit ohledně řešení témat akademické etiky. Taky zajímavé pro případnou inspiraci do Evropy, ale výzkum tam žádný není.
Pak jsme zjistili, že v době, kdy jsme měli projekt IPPHEAE a získali asi 5 000 dotazníků z celé Evropy o tom, co si lidé myslí o plagiátorství, dělala Tracey svůj průzkum v Austrálii. Sesbírala 15 000 dotazníků. Sice byly trochu o něčem jiném, ale když jsme je procházeli podrobněji, zjistili jsme, že se skoro polovina otázek překrývá. A o tom bude náš první článek, který začneme v dubnu psát.
Kromě toho mi Tracey předala spoustu zajímavých myšlenek k diplomce, kterou vedu a která se týká etických kodexů a bavili jsme se o tématech výzkumu Bena, což je účastník naší loňské konference, který od září bude nastupovat na PEF na doktorské studium a chce se akademické etice věnovat.
Trochu se bojím tady veřejně slíbit nějaký termín, kdy požádám o habilitaci. Ale máme strategii, máme témata, máme kontakty a máme podané projekty. Teď, po dvou týdnech s Tracey získala moje habilitace výrazně konkrétnější obrysy, než měla kdy předtím.
Druhá věc, které jsem se tu věnoval, byla prezentace výzkumu na fakultě a hledání kontaktů, které bych mohl zprostředkovat. K tomu jsem využil svůj seminář o kreditové mobilitě, bezpočet setkání s Thomasem a dvě schůzky, které jsem měl poslední den. Profily výzkumných týmů naší fakulty mají prof. Thomas Maak (head of School of Management) a prof. Andrew Beer (Dean: Research and Innovation).  S Andrewem jsem se setkal až poslední den. Má na starosti výzkum na celé Business School a zjistili jsme, že hodně témat je společných (třeba pěstování vína a marketing, ale i mnoho dalších). Slíbil mi, že rozešle naše témata po fakultě, aby nás mohly konkrétní týmy zkontaktovat.
Druhá schůzka byla s Indkou Shruti Sardeshmukh, která se věnuje přesně tomu, co má být zamýšlený výzkumný směr naší fakulty, tedy využití IT v sociální oblasti, psychologii a IT. Vliv častých telekonferencí na psychologii, psychologické aspekty zavádění ICT ve velkých firmách, vliv ICT na lidi, jak se lidé ICT přizpůsobují. Docela velký překryv se zamýšleným SOCINem. Až budeme příště žádat o kreditovou mobilitu, chce se k nám přijet podívat. Ale už předtím má zájem na spolupráci. Tracey říkala, že Shruti je docela akční a že se s ní dobře spolupracuje. Tak snad z toho něco bude.

Helicopeter park

Kousek od domu tu máme park a v parku dětské hřiště. Oficálně Glover Playground, ale všichni mu říkají "Helicopter park", protože hlavní prolízačka má tvar vrtulníku.

Prolízačky, houpačky, pískoviště, bagr. Potud nic zvláštního. Ale dětem se tam fakt líbí a vždycky jsou celé od písku, který nejde vytřepat a musí rovnou do vany.

  

Nejlepší na celém parku je knihovnička. Taková malá skříňka se spoustou knížek a funguje to pěkně recipročně. Můžete si vzít jakoukoliv knížku, ale musíte tam místo ní dát jinou. Krásná myšlenka, a vypadá to, že to funguje, že knížky nikdo nekrade, ani knihovničku neničí.

Tady je volný překlad té cedulky:

VÍTÁME VÁS VE VRTULNÍKOVÉ KNIHOVNIČCE

Toto je vyměňovací místo věnované dětem. Učí naše budoucí generace podělit se o svoji četbu a znovu používat věci.

PRAVIDLA

1. Když si vezmete knížku, nechte tu jinou místo ní.
2. Když máte pocit, že je knihovnička prázdná, můžete do ní knížky darovat.
3. Prosíme, nekraďte! Budete mít špatnou karmu a hlavně chceme z naší budoucí generace vychovat dospělé, kteří se rádi rozdělí a postarají o druhé.

www.facebook.com/HelicopterLibrary/

Myslíte, že by to fungovalo u nás? Přemýšleli jsme o založení něčeho podobného v Brně...

   

Druhý víkend: The Fringe, grilovačka a koaly

Pátek: The Fringe

Program druhého víkendu začal už v pátek večer, kdy nás Tracey (spolu s Philipem a jejich vnučkou Kierou) vzala na nejznámnější adelaidský festival - The Fringe. Festivaly a další kulturní události jsou jedna z věcí, která pomohla vynést Adelaide na druhou příčku v žebříčku nejlepších měst k životu podle New York Times. A Jihoaustralané jsou na festivaly patřičně hrdí, spousta z nich má na poznávací značce aut "SA - THE FESTIVAL STATE". Připomnělo mi to kanadské poznávací značky s nápisem "BEAUTIFUL BRITISH COLUMBIA", které taky každému na potkání říkají, co je pro jejich zemi typické.
Fringe je obrovská akce probíhající celý měsíc současně na několika místech včetně adelaidského hlavního náměstí. My jsme byli v parku, který byl pro účely festivalu celý oplocený. Protože to byl první den, byl vstup zdarma a spousta atrakcí taky. Tracey sehnala lístky na úžasné akrobatické představení dvou mužů a jedné ženy, kteří parodovali australskou historii. Ještě že jsme byli minulý víkend v muzeu migrace, jinak bychom půlku jejich vtipů nepochopili. Představení to bylo úžasné, u spousty čísel bych se vsadil, že není vůbec fyzicky možné je provést.

 

Pak jsme zašli na pizzu do stánku, kde pracuje Kieřin otčím. Takže jsme měli 1+1 zdarma. No a jinak zmrzlina, kolotoč... prostě festival. Akorát se nám to tam trochu protáhlo, domů jsme dorazili asi o půl jedenácté, ale stálo to za to.

Sobota: Aquacentrum, grilovačka

V sobotu jsme zašli do nedalekého aquacentra. Helenka o návštěvě uvažovala už dřív, ale říkali jsme si, že na dvě děti jsou lepší dva dospělí, tak jsme to nechali na sobotu. Místo je to úžasné, ale pár věcí nás zklamalo. Třeba to, že v sobotu dopoledne byly téměř všechny dětské bazény zaplněné plaveckými školami, včetně toho, do kterého vedou skluzavky. Další nepříjemností byl zákaz focení. Je sice super, že nám děti nešmíroval nějaký úchylák, ale zase z návštěvy nemáme žádné fotky. A do třetice to byl zákaz vstupu mladším 16 let do sauny, páry a vířivky. Tady nám ten důvod unikl zcela. Ale ve 12:00 všechny školy zmizely, bazény se uvolnily, skluzavky se otevřely a my jsme si to konečně všechno užili. Teda já s Vendou. Vojta už byl unavený, tak ho Helenka šla uspat. A při té příležitosti objevila akci v místním bistru: Kuřecí nugety s hranolkama za $3,70. Ve srovnání se samostatnými hranolkami za $4,00 to byl docela dobrý kauf.
Večer jsme jeli k Tracey domů na grilovačku. Od pátku jsme měli doma jejich auto, takže tentokrát bylo řízení vlevo včetně navigace plně na nás. Zbaběle přiznávám, že jsem zapojit techniku, stáhl si Adelaide do Google mapy, spustil navigaci na tabletu a sledoval, jak se mi z mozku pomalu vytrácí schopnost číst mapu a navigovat. Google mapa nás zavedla k domu číslo 27 místo 2/27, ale naštěstí to bylo jenom kousek vedle.

 

Na grilovačku jsme byli pozvaní společně s Thomasem (head of School of Management), jeho ženou a dcerou a dvěma Traceynými kamarádkami. Jedna nám asi půjči svoji chalupu u moře a druhá byla s Tracey loni cestovat v Evropě, když jsme tu Tracey měli na konferenci. Tracey říkala, že chtěa Thomase pozvat už dlouho, ale když se ucházela o docenturu, tak jí to nepřišlo vhodné. Teď už ji má úspěšně za sebou a naše návštěva byla dobrý důvod, aby jej konečně pozvala. Thomas je skutečný světoběžník. Původem Němec, studoval ve Švýcarsku, pak v USA, pak žili dlouho ve Španělsku, mezitím chvíli v Německu a teď jsou zhruba rok v Austrálii. Do mezinárodního prostředí UniSA skvěle zapadá, ale jejich osmileté dceři to fakt nezávidíme. Sotva si někde najde kamarádky, už ji vláčí na druhý konec planety. Byla úplně nadšená z Vojty a asi bude doma žadonit, aby měla taky takového roztomilého bratříčka...
Jídlo bylo skvělé. Přesně podle pravidel grilování, nad kterými jsme se bavili minulý víkend v kavárně ve vagónu, jsme za něj pochválili Philipa :-)

 

Co nás ale opravdu mile překvapilo, byla narozeninová párty, kterou nachystali Vojtovi. Fakt, že Vojta slaví své první narozeniny v Austrálii, na ně natolik zapůsobil, že mu nachystali oslavu už týden dopředu. Dostal balón a kyblíčky a hlavně dort (Pavlova) s jednou svíčkou.

 

Sice jsme přesvědčili Tracey, že začneme už v šest místo v sedm, i tak jsme odjížděli až kolem desáté, takže děti měly zase posunutou večerku. Ale zase to stálo za to.

Neděle: Koaly

V neděli jsme vyrazili do přírody, konkrétně do Cleland Wildlife Park, který nám Tracey doporučila jako skvělé místo, kde si můžeme pohrát s klokany a pohladit koaly. A bylo to tam boží. Všichni jsme dospávali, takže jsme zvládli vyrazit až před jedenáctou. Cleland je asi půl hodiny jízdy a opět jsme navigaci svěřili Velkému bratrovi. Už se těším na reklamy o klokanech a koalách, až budu něco googlit :-)

 

Bylo to boží. Začali jsme hlazením koaly, pokračovali koukáním na spícího psa dingo, pak jsme šli kolem vodních ptáků a docela dlouho ze zasekli krmením wallabyů. Zatímco $30 za pochování koaly jsme platit nechtěli (stejně měli vyprodáno), jídlo pro vačnatce za $3 jsme si rádi koupili.

 

Potom jsme pokračovali odpolední sérií krmení. Napřed dostávají nažrat tasmánští čerti kousky klokanů, potom dingové, každý své kuře. Potom pelikáni, dohromady kýbl ryb, a nakonec ptáčkové ve voliéře.
U dingů mě zaujalo, že v Jižní Austrálii je považují za škodnou (protože jim žerou ovce) a střílí je, v Severním teritoriu je chráněný a zastřelit ho je zločin. Dokonce vede napříč Austrálií asi 5000 kilometrů dlouhý plot (nejdelší plot na světě), který má dinga udržet na severu a chránit ovce na jihu.
Pak jsme ale zase museli jít krmit wallabye a klokany a já jsem se na chvíli vytratil fotit papoušky. Odpoledne jsme zakončili koukáním na vombaty a ježury a těsně před zavíračkou stihli ještě pavilon hadů.

 

Seminář o programu Erasmus+

Aby můj pobyt nebyl jen o získávání zkušeností a inspirace směrem z UniSA ke mě, požádali mě o přednášku na téma, jak se můžou mimoevropské univerzity zapojit do evropských projektů v rámci programu Erasmus.
E-mail dostali všichni zaměstnanci fakulty, mluvil o tom pan děkan (teda on vlastně není děkan, ale spíš vedoucí ústavu, no prostě Thomas), když mě představoval, Tracey tomu dělala propagaci ještě po osobní linii. Svoji účast potvrdilo asi 10 lidí, jídlo a pití bylo objednáno, nachystal jsem si slajdy a ve čtvrtek v pravé poledne se mohlo začít.

 

Chvíli jsme bojovali s obrazovkou, která nechtěla reagovat na dálkové ovládání. Dala se zapnout i čudlíkem, ale cedulka s nápisem "DO NOT TOUCH THE BUTTONS" nás odrazovala. Nakonec jsme se ale shodli na tom, že někdy se bez porušení pravidel člověk nikam nehne, zmáčkli čudlík a problém byl vyřešen.
V místnosti bylo celých 5 lidí, což není moc. Ale když si představím, že by k nám na fakultu takhle o prázdninách někdo přijel s přednáškou na téma "jak se zapojit do indických fondů" nebo tak něco, účast bude asi podobná. Pak přišel Thomas, což mě opravdu potěšilo.

 

Začal jsem krátce o Česku, o Brně, o naší fakultě a pak jsem přešel k Erasmu. Historie, statistiky, vize na období 2014-2020, klíčové aktivity, možnost zapojení do projektů v rámci KA2. Hlavně je zajímala kreditová mobilita, takže o té jsem mluvil podrobněji. Kdy jsou výzvy, jak to probíhá, kdo a kdy žádá, co do žádosti uvést. Mohl jsem se pochlubit tím, že jsme s Tracey projekt získali úplně v první výzvě, která v rámci kreditové mobility byla. Doteď ale nevím, jestli proto, že naše žádost byla tak skvělá, nebo proto, že nikdo jiný o Austrálii nežádal.
Pak jsem nechal kolovat seznam našich výzkumných týmů. Třeba se najde někdo, kdo by chtěl spolupracovat s někým od nás. Profily výzkumných týmů si pak vzal Thomas. Účastníků sice nebylo moc, ale zato je téma opravdu zajímalo.
A vlastně je tu ještě jedna věc - omlouval se proděkan pro vědu (tentokrát opravdu proděkan, tedy na úrovni celé UniSA Business School", že je pryč, ale že by se se mnou v pondělí rád setkal. Tak jsem si ještě jednou vytisknul profily výzkumných týmů a v pondělí, tedy poslední den mého pobytu na univerzitě, mám audienci u proděkana. Tracey říkala, že už jenom fakt, že mě k sobě pozval, je velký úspěch. Ještě že jsem nerozdal všechny fakultní polštářky...
Odpoledne jsem pak rozeslal prezentaci všem přihlášeným a začal jsem dostávat zajímavé odpovědi:
"Já jsem se přihlásil, ale nikdo mi na to neodpověděl, tak jsem myslel, že nemůžu přijít, že je plno". Hm, distribuce informací tady fakt má svoje rezervy. Pak jsem dostal mail s omlovou, že dotyčná nemohla přijít, ale jestli nezajdeme na kafe, že by ji to moc zajímalo. Teda to, že to je žena, jsem zjistil až když jsme se potkali osobně, kdo to taky má poznat, když mu píše Shruti Sardeshmukh.

A nakonec odpověděla i jedna z účastnic: "Hi Tomas, Thank you. Your presentation was a real eye-opener for me." Takže to asi k něčemu bylo a doufám, že až budeme o kreditovou mobilitu žádat příště, bude to pro víc lidí než jen 1 tam a 1 zpět.

Jak se snažím o výměny studentů

Minulý týden jsem se sešel s vedoucím zahraničního oddělení fakulty Stanem Astachnowiczem a jeho kolegyní Lianne Gore, abychom prodiskutovali možnost uzavření bilaterární smlouvy a mohli si vyměňovat studenty.
Povykládal jsem jim o naší fakultě, o Česku, o Brně. Hlavně je fascinovalo, že koleje stojí 250 dolarů měsíčně, to jsem jim musel třikrát zopakovat, aby tomu uvěřili. Spolu s informací o ceně piva, tj. pod dva dolary za půllitr, by to mohlo být dobré lákadlo. Místní studenti, narozdíl třeba od britských, neplatí školné po semestrech, ale po předmětech. Tisíc osm set dolarů za předmět (zpravidla 4 předměty za semestr). Takže případné prodlužování studia kvůli zahraničnímu pobytu je zas až tak netrápí.
Stejně ale bude těžké studenty přesvědčit, aby k nám jeli. Většina chce do USA, Kanady nebo Británie. Když už kontinentální Evropa, tak Německo nebo Francie. Do východní Evropy se nikdo nehrne. Ale když to prezentujeme jako dobrodružství, proč ne. Taky by mohlo fungovat to, že Brno je skvělá zákadna pro cesty do Evropy: Praha za 2 hodiny, Vídeň za 2 hodiy, přímý vlak do Budapešti, každý den let do Londýna. A je tu levno. Skvělá nabídka, která třeba někoho zaujme.
Pak ale vyvstal další problém. Business school má poměrně prestižní akreditaci Equis a jedním z kritérií, která se zohledňují, je kvalita zahraničních partnerů. A ruku na srdce, to že jsme nejlepší ekonomka na Moravě, nikoho neoslní a naše akreditace ECBE taky moc nezabrala. Nutně to neznamená, že by všichni jejich partneři taky museli mít Equis akreditaci, nebo že by to musely být jenom top-level školy. Můžou tam být i další strategické důvody, třeba to, že dosud v daném regionu žádného partnera neměli, nebo spolupráce v oblasti akademické etiky. Ale letos je čeká reakreditace a nikomu se nechce riskovat, že by musel něco vysvětlovat. Takže na fakultní úrovni nejdřív příští rok.
Pak mi ale navrhli, že se smlouva může uzavřít na úrovni univerzity. Tyto smlouvy při akreditaci fakulty totiž nikdo nezkoumá. A co je na univerzitní úrovni, to může fakulta samozřejmě využívat taky.
A tak mi domluvili schůzku s Karen English, která má na starosti výměny studentů na univerzitní úrovni. Té jsem tedy taky povykládal o naší fakultě a univerzitě. Tematicky by to sedlo nám a FRRMS, ostatní fakulty nemají na UniSA protějšky. Největší obavy jsou z toho, že australští studenti nebudou chtít jet studovat do Brna a smlouva nebude reciproční. Mají prostě zájem o uzavírání takových smluv, které budou dlouhodobé a budou fungovat obousměrně. Myslím, že jsem ji přesvědčil, že to zkusíme, pro začátek jen 1-2 studenty na rok nebo na dva a uvidíme, jestli je zájem. A co by tomu z naší strany pomohlo? Kdybychom zorganizovali nějakou letní nebo zimní školu, která by umožnila jejich studentům vyjet mimo standardní semestry (které mají načasované zhruba stejně jako my). A taky by tomu pomohlo, kdybychom získali grant na mezinárodní kreditovou mobilitu a tudíž by si studenti nemuseli nic platit. Tak jak tak se zeptá svého nadřízného (něco jako prorektora pro zahraničí) a dá mi vědět. Tak uvidíme, jak se to vyvine.

Učitel roku

Jednoho odpoledne mě Tracey vzala na schůzku věnovanou zlepšování výuky (oficiální název setkání byl Professional Development for Teaching Staff). Bylo to zajímavé hned z několika důvodů. Třeba už jenom samotný fakt, že se setkali učitelé ze všech ústavů fakulty, aby diskutovali o tom, jak zlepšit výuku. Přišlo jich sice jen asi 15, ale i tak.
Jenom na upřesnění - fakulta, tedy "UniSA Business School" má asi 10 000 studentů, je tedy stejně velká jako celá naše univerzita. Takovýchto fakult má UniSA 4-5, podle toho, jestli počítáme i UniSA College. A když mluvím o ústavech, mám tím na mysli čtyři součásti fakulty - School of management, School of commerce, School of law a School of marketing. Pojem "school" je tedy dost přetížený a občas se těžko orientuje v tom, o které úrovni "školy" se vlastně mluví. A sám jsem ve svém blogu taky nekonzistentní. Psav o děkanovi, měl jsem na mysli "head of School of management". 
Na zdejších setkáních se mi líbí, že je zpravidla k dispozici jídlo (na úrovni chlebíčků a sušenek). V tomto případě, protože ji pořádal proděkan pro výuku, bylo k dispozici i víno, to normálně nebývá. A taky se mi líbí, že se na úvod dělá představovací kolečko. Každý řekne, jak se jmenuje, z jakého je ústavu, a co učí. Zaujalo mě, že během představování padaly slovní obraty jako "I love my job", "I really like teaching", "our wonderful courses" a podobně. Vlastně i předtím, než se oficiálně začlo, se lidé sedící vedle sebe vzájemně představili a řekli si, čemu se věnují.
I tady evidentně docela vázne distribude informací. Jedna účastnice požádala přítomné, jestli by mohli přestat používat zkratky, že skoro neví, o čem je řeč. Existence celouniverzitní DLS (Digital Learning Strategy) ji zjevně zůstala utajena. Ale i Tracey třeba nevěděla, že univerzita má vlastní aplikaci na chytré telefony nabízející kde co.
Dlouho se vedla diskuse o "Excellent teaching awards", tedy o cenách, které se každoročně udělují nejlepším učitelům. Každý může někoho nominovat, a to i sebe. O nominovaných se pak shromáždí data ze čtyř oblastí: Sebehodnocení, hodnocení od studentů, hodnocení od kolegů a hodnocení výstupů studia (learning outcomes). Je na to formulář. Sebehodnocení obsahuje kolonky jako osobní rozvoj, sebereflexe, filozofie učení. Hodnocení od kolegů obsahuje kolonky jako další ceny, granty, mediální pokrytí, pozvání na přednášky, členství v komisích, komentáře od kolegů. U studentů se sbírají data z evaluací a případně z dalšch průzkumů a u výstupů studia se počítá propustnost předmětu, inovace obsahu předmětu, analytika z Moodlu (počet přístupů), srovnání dat z různých skupin a různých semestrů. Nakonec to cca šestičlenná komise hodnotí. Jeden vyhraje hlavní cenu, pak je tam několik dílčích cen. Probíhá to na úrovni fakulty i univerzity. Vítěz má pak za úkol se podělit o své zkušenosti či metody, aby se jimi ostatní mohli inspirovat. A taky vyhraje spoustu peněz, ale ne přímo.
Peníze z výhry jdou na takzvaný PDA - Professional Development Account (účet profesního rozvoje). Tam každý dostane ročně 1500 dolarů (tj. o něco méně než třetinu měsíčního platu) a může je použít na cokoliv, co jej nějak profesně rozvine - kurzy, školení, účast na konferencích, nákup knih, atd. Pochopil jsem, že to mají docela svázané nějakou byrokracií, takže toho spousta lidí nevyužívá. Každopádně onen učitel roku získá na svůj rozvojový účet třeba dalších 5000 dolarů podle toho, jakou cenu vyhraje. Peníze se dají akumulovat, ale nejdéle po tři roky, pak propadnou.
Jak hodnocení nejlepšího učitele roku, tak účet profesního rozvoje, mi přijdou zajímavé myšlenky, o jejichž převzetí a přizpůsobení našemu prostředí by stálo zato popřemýšlet.

První víkend: Ochutnávka vína a muzeum migrace

Na sobotu nám Tracey nachystala kulturně poznávací program v podobě výletu do okolí Adelaide, které je plné vinic. Konkrétně do McLaren Vale, asi hodinu jízdy autem. Protože už nás bylo dohromady 6, jeli jsme dvěma auty. Mohli jsme si tak vyzkoušet řízení na levé straně následujíce Traceyino červené auto. A taky se seznámit s autem, které pak budeme mít půjčené během dovolené. Tady je:

  

Jenom Vojta ne a ne usnout, tak jsme si udělali malou přestávku v parku u řeky. Tam si Vendulka oblíbila Philipa, Traceyina manžela. A on ji taky. Přestože si rozumí akorát ano, ne, hello, bye bye a baby, dokážou si spolu dlouho povídat. Dojeli jsme do vinařství Coriole. Vojta spal a Venda s Philipem že ho budou hlídat. A šlo jim to fakt dobře.

 

My ostatní jsme se jali ochutnávat. Víno měli fakt dobré. Já jsem trénoval řízení cestou sem, bylo jasné, že se musíme střídat, takže Helenka si jen párkrát cucla a jinak jsem se tohoto náročného úkolu musel ujmout :-) Venda s Philipem se jako hlídači osvědčili, zvládli to i poté, co se Vojta probudil.
Původní plán, dát si zde oběd, bohužel nevyšel, protože restaurace byla zamluvená na svatbu. Tak jsme si koupili láhev vína a sýry a poobědvali u stolu hned vedle ve stínu obřího stromu. Pak jsme se přesunuli do dalšího vinařství na další ochutnávku.

 

Ochutnávky jsou zdarma, předpokládá se, že si pak člověk láhev nebo víc koupí, což jsme také udělali. Ale jak nám říkala Tracey, když je vám dvacet, tak vás zajímají jenom ty ochutnávky zdarma.
Cestou zpět jsme se zastavili v kavárně, kterou udělali ze starého vagónu a pak už jsme frčeli domů.

 

Neděli jsme strávili ve městě. Konečně jsme měli čas projít se u řeky Torrens a nakrmit kačeny a další ptactvo.

 

Venda mě ukecala na projížďku na vodním šlapadle. Za 20 minut chtěli 20 dolarů, ale nechali se ukecat na poloviční sazbu za poloviční dobu. I tak to bylo dost, ale Vendu to uspokojilo.

 

Bylo fakt vedro. Teploměr hlásil 36 stupňů ve stínu, tak jsme se rozhodli schovat se do klimatizovaného muzea. Ta jsou v Austrálii většinou zdarma, takže o důvod víc se tam podívat. Naobědvali jsme se v kavárně Art Gallery, pak zašli do South Australian Museum podívat se na výstavu všeho možného týkajících se původních, dnes už téměr vyhubených, domorodých obyvatel.
Ale nejvíc jsme se těšili do muzea migrace. Přece jenom, v Austrálii je to dost o něčem jiném, než v Evropě...
Jižní Austrálie byla specifická tím, že se do ní stěhovali výhradně bílí Britové. Zatímco v ostatních australských státech jste před 150 lety mohli potkat Holanďany, Italy, Číňany nebo jiné asijské národy, Jižná Austrálie byla z 98% bílá. Ne, že by někoho diskriminovali na základě rasy nebo národa. To by bylo nekorektní, tak si našli fintu, jak to obejít. Stačilo říct, že se mohou přistěhovat jenom gramotní a test gramotnosti byl v angličtině. Později podlehli mezinárodnímu tlaku a umožnili test gramotnosti i v jiných (evropských) jazycích.
Zatímco migraci kohokoliv kromě Britů se Jihoaustralané zarputile bránili, Brity lákali všemi možnými prostředky. Inzeráty z počátku dvacátého století slibovaly skělou budoucnost hlavně mladým chlapcům, které jejich rodiče nebyli schopní uživit. Také sirotci byli často posíláni do Austrálie - dětské migraci je v muzeu věnováno docela dost prostoru.
Výhradně bělochy přijímali do roku 1949, pak pravidla postupně uvolňovali a od roku 1973 nehraje při žádosti o trvalý pobyt rasa nebo národnost vůbec žádnou roli. Australané si ale vybírají, podstatné jsou schopnosti imigrantů vzhledem k aktuální poptávce na trhu práce. Imigrace je pro Austrálii důležitá, protože jinak by populáce stárla a vymírala a důchodce by neměl kdo živit. Na druhou stranu, Jižní Austrálie je nejsušší stát na nejsušším kontinentě, takže si museli pečlivě spočítat, kolik lidí jsou schopní uživit. Došli k teoretické hranici 2 miliony a nastavili si pravidla tak, aby populační křivka kulminovala někde na 1,6 milionech kolem roku 2040. Každý rok tak můžou přijmout cca 3000 lidí. A jsou to hlavně Číňani, Indové, Britové, Malajsané a Novozélanďané. Podle 5 let starého sčítání lidu byla čtvrtina Jihoaustralanů narozena mimo Austrálii. Mazec.

How I caused that Tracey lost 1000 dollars

This is the English translation of the original Czech blog post. The diret speech is not accurate, but how I remember it...

It's Tuesday afternoon, all the meetings are behind us, it's time to check e-mails. The University of South Australia circulates a newsletter every month will various news. The February one just landed in Tracey's mailbox.
"Hey Tomas, come and look at something."
"What is it?"
"This is how the Great Hall will look like - today we saw the construction site."

"... for thousand dollars you can have there your name and three words. Do you get it? Thousand dollars, such a huge money! How anyone can afford it?"
"Well, I understand it. For someone, thousand dollars is not so big money. For having his name written there."
"But thousand dollars, it's a lot of money!"
"Not for everyone. I beleive there will be people willing to pay for it."
"But probably not the ones with academic salary."
"Yeah, those probably not."

Just for information, the salary of a university teacher is around 5000 dollars per month. Then I started working again. After some time, Tracey announces:

"You know what? I just paid for that."
"For what?"
"Those thousand dollars to have my name in the Great Hall!"
"Really?"
"Yes, it can be paid in parts. Fifty dollars per month, for 20 months. It is not so bad, is it?"
"But it is still 1000 dollars."
"Yes, but it hurts less this way. And it is my university and I want to have my name there. And I want it at the swimming pool."
"Is it because of what I said?"
"Yes. So you have to help me to think of those three words."

As far as she wants just those three words, I am fine. When Tracey charges me for that, it will be worse :-) Fortunatelly it was the day we invited her and her husband Philip for dinner to our place. So I could iron it out.

"And don't tell Philip!"
 

Co dělat, aby studenti nepodváděli

Zatím jsem psal o tom, co se stane, když studenti podvádějí. Systém trestů ale není to nejpodstatnější. Podstatná je prevence a taky to, že kdykoliv student něco špatného provede, měl by si z toho vzít nějaké ponaučení. Přece jenom, jsme na vysoké škole, která má lidi učit. Navíc vysokoškolští studenti jsou většinou ve věku, kdy se formují jejich hodnotové žebříčky. Potrestání tedy má často formu vypracování nového úkolu, zapsání si dalšího předmětu nebo jen varování s vysvětlením, jak příště postupovat správně. Samozřejmě u méně závažných či ne úplně úmyslných porušení pravidel.
Co se týče prevence, mám k dispozici místní interní materiál s názvem: "Kdo je zodpovědný za akademickou etiku?" A hned přichází odpověď: Všichni jsme zodpovědní za akademickou etiku. A pak to hned konkretizuje:

1. Ten, kdo stanovuje pravidla ukončení předmětu, je zodpovědný za akademickou etiku. Témata esejí by měla být personalizovaná a založená na studentově zkušenosti, aby bylo těžší je outsourcovat. Měly by být vyžadovány průběžné výsledky, ne celá práce najednou. A témata by se měla každý rok měnit. Součástí ukončení předmětu by měla být zkouška, na kterou student osobně přijde a zkontroluje se jeho identita.
2. Student je zodpovědný za akademickou etiku. Chce se přece něco naučit, ne jen získat diplom.
3. Hodnotitel je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by se podívat na zprávu o podobnosti v antiplagiátorském systému, než udělí známku. Nejen na procenta, ale i na zdroje. Pokud tam figurují stránky nabízející eseje za peníze, je něco špatně.
4. Garant předmětu je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by se taky podívat na procenta podobností a podezřele vypadající práce a dohlížet na celý proces.
5. Etický referent je zodpovědný za akademickou etiku. Měl by pečlivě a objektivně zvážit každé podezření, které se k němu dostane.
6. Kancelář akademické etiky je zodpovědná za akademickou etiku. Poskytuje metodickou podporu, propaguje téma akademické etiky a organizuje disciplinární řízení.

Nicméně žádná ze zásad uvedených v bodě 1 není samospásná. Popisovali mi tu případ studentky, která šla do firmy na stáž a výstupem měl být marketingový plán dané firmy. Docela dobře personalizované téma založené na osobní zkušenosti. Studentka během stáže shromáždila všechny možné materiály o strategii firmy, výrobcích, které se chystali uvést na trh, plánech prodeje pro různé regiony, atd. Včetně interních a velmi důvěrných. A když přišlo na psaní marketingového plánu, dala je všechny na stránku, kde se obchoduje s esejemi, s dotazem "Kdo pro mě napíše marketingový plán? Tady jsou podklady..."
Firma pochopitelně z úniku důvěrných materiálů nebyla nadšená. Studentka čelí trestnímu stíhání pro kybernetickou kriminalitu a firma podala žalobu na univerzitu, protože se to stalo v rámci studijní stáže. Tady může být docela důležité, že je univerzita schopná prokázat, jak dobře vyškolila studenty o tom, co se smí a co ne.
A jiný případ se týkal člověka, který dostal zaplaceno zato, že bude za jistého studenta chodit na písemky. Aby prošel kontrolou identity, nechal se rovnou na začátku studia vyfotit na studentův ISIC. Když to prasklo, univerzita zapátrala v databázi a našla tutéž fotku na profilu devíti dalších studentů.
Žádné opatření prostě není perfektní. Ani personalizovaná a každý rok nová témata, ani zkoušky s kontrolou identity. Stejně, jako se studenti neustále učí nové metody podvádění, školy se musí učit nové metody prevence. Každá z nich je ale jenom dílek ve skládačce, nějakého efektu se dá dosáhnout pouze koordinovaným úsilím na všech možných frontách.

Jak jsem Tracey připravil o 1000 dolarů

Je úterý odpoledne, všechny meetingy toho dne jsou za námi, je čas zkontrolovat e-maily. University of South Australia rozesílá každý měsíc newsletter se všemi možnými novinkami. Únorový právě přistál v Traceyině mailboxu.

"Tomáši, pojď se na něco podívat!"
"Co to je?"
"Takhle bude vypadat Great Hall - dneska jsme se koukali na staveniště..."

"... a za tisíc dolarů tam můžeš mít svoje jméno a 3 slova. Chápeš to? Tisíc dolarů, tolik peněz! Jak si to někdo může koupit?"
"No já to celkem chápu. Pro někoho tisíc dolarů není zas tak moc a bude rád, že tam má své jméno."
"Ale tisíc dolarů, to je přece spousta peněz!"
"Pro někoho fakt ne. Věřím tomu, že se najdou lidi, kteří to zaplatí."
"Ale asi se to netýká lidí s akademickým platem."
"To asi ne."

Jen pro informaci, plat vysokoškolského učitele se tu pohybuje kolem 5000 dolarů měsíčně. Pak jsem se zase ponořil do práce. Za nějaký čas Tracey hlásí:

"Víš co? Tak jsem to právě zaplatila!"
"Co?"
"Těch tisíc dolarů, abych měla svoje jméno v Great Hall!"
"Opravdu?"
"Ano. Oni to umožňují platit po částech. Po 20 měsíců budu splácet 50 dolarů. To přece není tak hrozné, ne?"
"No tak pořád je to stejných 1000 dolarů."
"To jo, ale takhle to míň bolí. A je to přece moje univerzita, chci tam mít svoje jméno. A chci ho mít na břehu bazénu."
"Je to kvůli tomu, co jsem říkal?"
"Ano. Takže mi musíš pomoct vymyslet ta tři slova."

Dokud zůstane jen u vymýšlení těch slov, tak jsem v pohodě. Až mi to Tracey naúčtuje tak bude hůř :-) Naštěstí to bylo zrovna v den, kdy jsme Tracey a jejího manžela Philipa pozvali k nám domů na večeři, takže jsme to mohli rovnou vyžehlit.

"Ale hlavně to neříkejte Philipovi!"

Uvítání na univerzitě a "morning tea"

Druhý den po příletu mě Tracey vyzvedla doma svým autem. Přivezla mi kolo, které mi půjčil její syn, aniž by o tom věděl. Žije v Londýně a určitě ho během mého pobytu nebude potřebovat. Což je super. Místo půlhodinové cesty pěšky to budu mít na univerzitu deset minut na kole. Odpoledne, až se budu vracet domů, to bude poprvé, co pojedu na kole po levé straně silnice. Udělali jsme si okružní cestu kolem celého centra města, protože skoro nikde není možné odbočit vpravo. Na kole to budu mít jednodušší, to se dá švindlovat a přejet přes přechod pro chodce.

A už je to tu, kampus University of South Australia. Budovy Business School jsou pojmenované po slavných australských byznysmenech. Mezi budovami jsou docela příjemné stinné proluky plné stromů. Traceyina "Office for academic integrity" je v pátém patře, což zaručuje několikadenní rozcvičku cestou do schodů. Ne, že by tu neměli výtahy, ale Tracey chodí, stejně jako já, raději pěšky.

 

A tady už je můj stůl a notebook, kdybych neměl svůj. A Stephanie, Traceyina asistentka (tu na fotce nehledejte). Jdeme udělat představovací kolečko po fakultě, moc lidí tu není, jsou prázdniny. Odevzdal jsem zdejší zahraniční referentce naší Erasmus+ smlouvu a dárky. Můj mozek měl po většinu dne pořád noc, takže na nějakou velkou intelektuální aktivitu to nebylo. Ale na to, abychom si prošli kampus a pak si s Tracey sedli a ujasnili si, co tu budu ty dva týdny dělat, to stačilo.
Další fáze vítání přišla v pátek, kdy místní děkan zorganizoval "informal morning tea to welcome me and my family in Adelaide". Ještě že to bylo až v pátek, kdy už jsme se všichni vzpamatovali z časového posunu. Tracey pro nás přijela domů. Já jsem jel na kole, zbytek rodiny s Tracey v autě, aby si taky užili okružní cestu městem. Na plácku mezi budovami se podával čaj, káva, ovoce, sušenky. Tracey mě představovala všem, se kterými jsem se ještě nepotkal. Vendulka ujídala jahody a sladkosti, Vojta objevil schody a lozil po nich nahoru, což plně zaměstnalo Helenku, která na něho dávala pozor. Aspoň si tu moji návštěvu všichni zapamatují, bez dětí by to byla nuda. Australská mentalita je ale k dětem velmi vstřícná, všichni se dobře bavilli a děti byly dobrý ice-breaker.
Pan děkan mě všem představil a pozval zúčastněné na můj seminář o projektech Erasmus+, který budu mít následující čtvrtek. Pak představil ještě tři další nové kolegy, kteří na fakultě začínají pracovat nebo se po delší době vrací. Takže morning tea nebyl jenom kvůli mě. Kolektiv je to vskutku mezinárodní. Děkan je Němec, mezi učiteli najdeme Itala, Indy, Číňany, Bangladéšana a spoustu dalších národů. Holt, když je polovina studentů ze zahraničí, pedagogický sbor na tom nemůže být jinak. A jsou na to hrdí. Za hodinku bylo snězeno a vypito a byl čas se zase vrátit do práce.
A na závěr ještě dvě fotky z nového relaxačního prostoru pro studenty. Něco jak máme u náv s přízemí budovy X - stolky na notebooky, pytle na pohodlné sezení. Ale navíc - stoly na kulečník a kuchyňská linka s mikrovlnkou a sendvičovači. To by stálo za inspiraci :-)

 

 

Cesta sem aneb 20 hodin v letadle

Austrálie je daleko. Fakt daleko. Když jsem Tracey před časem říkal, že můj nejdelší let trval 10 hodin 45 minut, reagovala "this is just a baby flight". A měla pravdu.
Narozdíl od své ženy si pobyt v letadle zas tak neužívám a dlouhé přestupy na letišti mě nelákají už vůbec. Natož pak se dvěma dětmi (Venda 3,5 roku, Vojta 1 rok). Dalo by se sem doletět za 40 hodin se Singapore airlines s tuším dvanáctihodinovým pobytem ve Frankfurtu a druhým podobným v Singapuru. Ale výrazně příjemnější načasování letů s Emirates stálo jenom o pár stovek víc, takže bylo jasno. O půl čtvrté odpoledne odlet z Prahy, za 6 hodin v Dubaji, tam hodina a půl na přestup a potom dvanáctihodinový let přímo do Adelaide. Přílet v 9 hodin večer. Celkový čas od odletu do příletu asi 20 hodin. Navíc Emirates jsou nejlepší společností pro cestování s dětmi, což po osobní zkušenosti můžeme potvrdit.
Vendulka se moc těšila, že bude mít v letadle svoje sedátko s vlastní televizkou. Doufali jsme, že si to všechno užije v prvním letadle a v tom druhém půjde spát, což se nakonec povedlo. O něco méně se naše plány povedy u Vojty, kterému se v prvním letadle spát vůbec nechtělo a usnul asi půl hodiny před přistáním. Zato Venda si naplno užívala hraček, které dostala, svého dětského jídla i focení s letuškovskou čepicí, které je zahrnuto v ceně dětské letenky.

 

Vojta se samozřejmě během přistání probudil, čehož jsme využili a nechali ho prolézt. S Vendou blbnuli na jezdícím chodníku, ale moc času na to nebylo, protože už jsme nastupovali do dalšího letadla. Tam Venda usnula už během vzletu a prospala skoro 8 hodin z danáctihodinového letu. Vojta by taky spal, ale kdykoliv usnul a položili jsme jej do jeho dětské postýlky, zahlásil kapitán, že budeme prolétávát turbulencemi a že je potřeba sedět na místě a připoutat se. A to platí i pro infanty. Takže bylo potřeba Vojtu vytáhnout a připásat k mámě, což ho samozřejmě probudilo. Když už se to stalo počtvrté, tak jsme byli dost naštvaní, ale dělat jsme s tím nic nemohli, letušky byly nekompromisní. Až na tuto nepříjemnost proběhly oba lety úplně v pohodě a všichni jsme je zvládli.
Dvacetihodinový let ale na celém přesunu nebyl zdaleka to nejhorší. Po přistání nám totiž trvalo dvě hodiny, než jsme vystáli fronty na pasovou kontrolu a celní kontrolu a nechali se připravit o zbytky ovoce. A pak už jsme se konečně setkali s Tracey, která nás odvezla do našeho pronajatého domečku.
A tady začal boj s časovým posunem. Místního času půlnoc, evropského času 3 hodiny odpoledne. Vojta se naštěstí ke spánku nechal přesvědčit docela snadno, ten se během letu moc nevyspal. My taky ne, takže bychom si dali říct. Ale Venda na spaní rozhodně nevypadala. Usnuli jsme asi ve 2 v noci a všichni se probudili kolem páté. V 6 hodin začala lítat letadla. North Adelaide, kde bydlíme, je přímo pod přibližovacím koridorem na adelaidské letiště, takže když není noční klid, lítá tu jedno letadlo za druhým. Naštěstí naše mozky už začínaly mít noc, takže jsme letadla zvládli zaspat a spali až do poledne.
Pro mě osobně byly ale nejtěžší následující dvě noci. Z úterý na středu jsem spal asi 2 hodiny, pak jsem se probudil, celou noc mžoural a přesvědčoval se ke spánku. Kolem třetí ráno se probudily obě děti a tvářily se, že už se spát nebude. Po hodině se je podařilo uspat, mě se ale podařilo usnout zase až po šesté ráno. Tentokrát ale začínal program na univerzitě už dopoledne, takže jsem k těm večerním dvěma hodinám přidal další necelé dvě hodiny a bylo potřeba vstávat. Předpokládal jsem, že večer budu tak mrtvý, že budu spát celou noc. Ale bohužel. Zalehl jsem v 8, usnul asi v 9 a probudil se v 1 hodinu v noci. Tu noc jsem už neusnul a děti v tom byly naprosto nevinně. Ale alší noc už se to konečně povedlo. V noci ze čtvrtka na pátek už tělo nemělo jinou možnost, než prostě spát. A tak jsem se adaptoval na australský čas.
Ve škole se mě všichni ptali, jak zvládám časový posun. Když jsem jim řekl, jak to nezvládám, tak jen s porozuměním pokývali hlavou, že je to normální, že to může trvat i týden. Já jsem měl štěstí, že jsem to zvládl za 3 noci. Přesuny na východ jsou prý horší, při cestě zpátky by to mělo být v pohodě. Ale stejně si na dny po návratu nic plánovat nebudu.
Aspoň víte, proč jsem začal psát blog až skoro po týdnu. Dřív to prostě nešlo :-)

Když studenti podvádějí

Protože hlavním tématem mojí návštěvy je akademická etika (Academic integrity), hned druhý den mě pozvali na jednání místní disciplinární komise (Formal inquiry), které Tracey předsedala. Veřejné to není, ale Tracey pro mě obstarala speciální povolení. Můžu se dívat, dělat si poznámky, nahlížet do spisu, ale nesmím mluvit.
O co šlo? V jednom předmětu se psaly tři eseje. A řeší se případ čínského studenta, který napsal dvě naprosto mizerné eseje a třetí byla perfektní. Učiteli to přišlo divné, tak studenta nahlásil. Tady je běžné, že žádné podezření nesmí učitel řešit sám. Od toho je tu "Academic integrity officer" (AIO). Do češtiny bych tuto pozici přeložil jako "etický referent", uvítám náměty na lepší překlad. Ten si dotyčného pozval, aby mu to vysvětlil. Student říkal, že první dvě práce odevzdával narychlo, napsal je v čínštině a přeložil Google translatorem. Na té třetí si pak dal záležet. Hm, ale množství gramatických chyb ve vašich písemkách spíš odpovídá těm prvním dvěma pracem, než té třetí. Kamarád mi pomohl s gramatikou. A vaše čínská sestra, o které píšete, se skutečně jmenuje Ellen? A můžete mi vysvětlit, co jste myslel tímto odstavcem? Etická referentka po krátkém rozhovoru dospěla k závěru, že třetí esej dotyčný student nepsal. A protože toto je závažný případ porušení pravidel akademické etiky, za který hrozí větší trest, než jen nula bodů za práci, šel případ před disciplinární komisi.
V té seděla Tracey jako předsedkyně, jiný etický referent téže katedry, etický referent z jiné katedry a zástupce studentů. Pak jsem tam byl já a zapisovatelka. Ještě mohl přijít student, ale nepřišel. Kdyby byl přišel, býval by si mohl s sebou ještě přivést někoho dalšího jako "advokáta".
Komise se shodla na tom, že práci student určitě nepsal. Jestli za ni někomu zaplatil není možné zjistit ani dokázat, ale není to podstatné. Takže v souladu s praxí v obdobných případech je student na 6 měsíců vyloučen ze studia, předmět musí opakovat a znovu se může zapsat až poté, co napíše esej o tom, proč je dobré studovat poctivě. A tu musí třikrát konzultovat s učebním poradcem (learning advisor).
Zajímaly mě podrobnosti o fungování celého systému. Na 2000 studentů potřebují jeden plný úvazek etického referenta a jeden plný úvazek administrativní podpory, která pečuje o spisy a pořizuje zápis z každého jednání. Neznamená to ale, že by měli etické referenty na plný úvazek. Vždy to je učitel, který typicky 3/4 úvazku učí a 1/4 úvazku věnuje této činnosti. Takže jich mají na fakultě víc. Jednou za dva měsíce se všichni potkají a slaďují postupy, aby byl proces co nejobjektivnější.
O každém případu je záznam v informačním systému. Evidují se tedy i menší prohřešky a když student nastřádá tři, jde automaticky před disciplinární komisi a může být vyloučen ze studia.
Celý systém metodicky řídí celofakultní Academic Integrity Office, což je právě Tracey. Kromě organizace jednání disciplinárních komisí vydává metodické materiály pro učitele, koordinuje etické referenty a téma akademické etiky se snaží propagovat mezi studenty i učiteli. Právě intenzivní propagace tématu vedla ke strmému nárůstu počtu případů. Dříve jich bývalo cca 100 za rok, teď jich mají 100 za 2 měsíce existence celofakultní kanceláře. Neznamená to, že by se víc podvádělo. Jen se teď ty případy víc řeší. Tracey předpokládá, že po čase začne počet případů klesat, protože studenti si budou dávat větší pozor.
I tady je samozřejmě možné systém přelstít. Stačí se hodně dlouho odvolávat. Když student nesouhlasí se závěrem etického referenta, odvolává se k disciplinární komisi. Pak se může odvolat k děkanovi, a nakonec k rektorovi. Všechno trvá dlouho a pokud student mezitím dostuduje, diplom už mu nikdo nevezme.
Musím ale říct, že se mi místní systém líbí. Proces je sice složitější než u nás, na druhou stranu je objektivnější. Díky tomu, že prohřešky neřeší přímo učitelé, ale referenti, je to daleko objektivnější. Referenti jsou navíc zkušení, takže případ vyřeší rychleji a kvalitněji, než by to zvládl učitel. Prostě dlaší krok v jinak standardní dělbě práce. Díky pečlivému zaznamenávání všeho se dostane i na studenty, kteří podvádějí opakovaně, ale v různých předmětech u různých učitelů.
Systém etických referentů funguje na mnoha školách ve Velké Británii a v Austrálii. Komplexní systém a metodická podpora je ale na UniSA jedinečná. Ptal jsem se, jestli jim to nesnižuje zájem studentů. Přece jenom, ti, kteří chtějí hlavně diplom, půjdou radši na školu, která poctivost zas tak neřeší. To mi Tracey potvrdila, ale dodala, že o takovéto studenty oni zkrátka nestojí. Zaprvé by po absolvování dělali škole špatné jméno a zadruhé je řešení prohřešků nesmírně náročné na lidské zdroje. Takže je lepší svoji propagaci zaměřit na poctivé studenty, kteří se chtějí něco naučit.

Boj s byrokracií

Ještě než začnu popisovat své zážitky z Austrálie, nemůžu se nepodělit o trpkou zkušenost s bojem s nesmyslnou byrokracií.
Začalo to rozhodnutím prodloužit si pobyt v Austrálii o dva týdny a trochu cestovat. Když už se má člověk trmácet přes půl planety, tak by bylo škoda se vracet po dvou týdnech. Plán byl jasný: Na celou dobu s sebou vezmu rodinu, po dvou týdnech stáže na univerzitě přeruším pracovní cestu a vezmu si dva týdny dovolené. Až skončí dovolená, tak zase pracovní cestu obnovím a vrátím se domů.
Jedná se o celkem standardní postup ošetřený zákoníkem práce. Dokonce, jak jsem se později dozvěděl, kolektivní smlouva MENDELU explicitně říká, že zaměstnavatel s přerušováním pracovních cest souhlasí. Na začátku září jsem tedy o svém plánu řekl naší (tehdy docela nové) rektorátní referentce, která má moji mobilitu na starosti. A dozvěděl jsem se, že to bude problém, protože pravidla programu Erasmus tuto situaci neřeší. Zatímco můj závěr byl, že pokud pravidla něco neřeší, tak to můžu udělat, závěr úřednického mozku říká, že pokud pravidla něco neřeší, tak to udělat nemůžu. Prý se musí zeptat v Praze.
O dva týdny později jsem se zeptal, jesti už z Prahy odpověděli. Ještě ne, ale dostal jsem kontakt na paní, co to má na starosti. Té jsem se asi napoosmé dovolal. Do telefonu mi řekla, že by to problém být neměl, pravidla to nezakazují, ale s jistotou mi to slíbit nemůže. Mám jí popsat svůj záměr v mailu a ona se zeptá v Bruselu. A to bylo naposledy, co byla naše komunikace obousměrná. Urgence na začátku i na konci října už zůstala bez odpovědi.
Mezitím jsem s Tracey pořešil přesné termíny mojí návštěvy, upokojil byrokratické potřeby její univerzity (potvrzení o tom, že máme projekt, ze kterého budeme platit její cestu, formulář pro HR, atd.) a zařídil si vízum.
Když odpověď z Prahy stále nepřicházela, přišel jsem znovu za administrátorkou projektu s tím, že už bych si potřeboval koupit letenku, než bude drahá. Shodli jsme se na tom, že odpovědi se asi nedočkáme. Stále tu ale bylo riziko, že se přerušení cesty ukáže jako problém a náklady na cestu zpět by byly neuznatelným nákladem projektu. Nabídl jsem tedy, že napíšu čestné prohlášení, ve kterém se zavážu, že pokud by tato situace nastala, že si tu půlku letenky zaplatím sám. Bavíme se cca o 15 000 Kč. To by šlo, kupte si letenku.
Cestování dvou dospělých, jednoho dítěte a jednoho infanta na druhou stranu planety je poměrně komplikovaný případ, takže jsme dali na švagrovo doporučení a zadali tento úkol panu Hoškovi, který dokáže v takovýchto situacích vykouzlit neuvěřitelné ceny. A tady se zrodil další problém. Potřeboval jsem mojí letenku koupit na fakturu, zbytek platit soukromně. Takže opět další papírování: Zadat Hoškovu firmu do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Pak byly nějaké problémy mezi panem Hoškem a zprostřekovatelem, takže platil letenku svojí kartou a poslal nám fakturu jako soukromá osoba. Zadat Hoška do SAPu, vystavit objednávku, potvrdit objednávku. Faktura je starší než objednávka, vystavit novou fakturu. Dodat letenku. Na letence není cena. Znovu dodat letenku. Z ceny není poznat, kolik se platitlo za mě a kolik za zbytek rodiny. Znovu dodat letenku.
Když už to vypadalo, že jsem na rektorát poslal fakt všechno, začala nejhorší část. Mám dodat zdroj financování zpáteční cesty. No přece projekt kreditové mobility. To nejde, nemáme odpověď z Prahy. A kam se poděla naše dohoda, že to vyřešíme čestným prohlášením? Komunikace s referentkou začala být čím dál tím ostřejší, postupně se do ní zapojili hlavní účetní, vedoucí ekonomického odboru rektorátu, tajemník fakulty, institucionální koordinátorka Erasmus+, vedoucí pedagogického oddělení rektorátu, univerzitní právník a prorektor pro pedagogiku. Ano, stále se bavíme o potenciálním riziku neuznatelných 15 000 Kč. Faktura dávno po splatnosti, pan Hošek už se ptá, kdy přijdou peníze.
S přímou nadřízenou dotyčné referentky (a mojí dlouholetou kolegyní) jsem si na půl hodiny sedl, vyjasnil situaci a ta nakonec způsobila, že došlo k proplacení letenky, samozřejmě z peněz projektu. A nakonec mi k tomu řekla: "No když jsem si vás všechny poslechla, tak jsem zjistila, že tam vlastně žádný problém nebyl." No jupí, tohle jsem říkal od začátku.
Finále předcestovní byrokracie pak spočívalo ve vyřízení druhého víza. Občané EU s biometrickým pasem si totiž vízum do Austrálie můžou vyklikat online a po pár dnech jim přijde PDFko s potvrzením. Zdarma. Toto vízum umožňuje turistiku nebo účast na konferencích. S mojí stáží jsem si jistý nebyl a tak jsem vznesl dotaz, zda můžu s tímto vízem dva týdny chodit na univerzitu, když mě za to nebude platit. A protože kdo se moc ptá, moc se dozví, dozvěděl jsem se, že ne. Potřebuju research visa subclass 402, o která se žádá papírově na sedmavacetistránkovém formuláři a stojí 380 AUD. Zvací dopis od univerzity, popsat projekt, doložit publikace, potvrzení o zaměstnání na univerzitě, a tak dál. Ale ve srovnání s bojem s rektorátem docela brnkačka. A dokonce i těch 380 AUD se dalo zaplatit z projektu.
Na začátku prosince bylo tedy všechno vyřešeno a já jsem se s několika novými šedými vlasy mohl začít do Austrálie těšit. Dokonce i s rektorátní referentkou se na sebe už usmíváme a věci, které by problém být neměly, skutečně problém nejsou. Snad to tak zůstane.

Kde jsem se tu vzal?

Vítejte na tomto blogu, kde se budu dělit o poznatky a zážitky z dvoutýdenní stáže na Business school na University of South Australia. V tomto příspěvku popíšu, jak vůbec došlo k tomu, že jsem na takovouto stáž jel.
To bylo tak. V roce 2013 jsme v Brně organizovali konferenci o plagiátorství, kterou jsme ukončovali náš tříletý evropský projekt na toto téma. A dostali jsme kontakt na Tracey Bretag, která nám přijela udělat úvodní přednášku. A dokonce nás to tehdy nic nestálo. Jako keynote speaker se velmi osvědčila, tak jsme ji pozvali zase, když jsme o dva roky později konferenci organizovali znovu. To už jsme jí všechno platili, letenka byla největší položka v konferenční rozpočtu.
Ale stálo to za to, Tracey plagiátorství a akademické etice obecně opravdu rozumí. Je hlavní editorkou International Journal for Educational Integrity, teď jí vychází 1100stránková Handbook of Academic Integrity,  šéfuje výkonnému výboru International Centre for Academic Integrity a má za sebou spoustu projektů v této oblasti. Už v roce 2013 nás zvala do Austrálie, ale tehdy vypadalo dost nepravděpodobně, že by k návštěvě fakt došlo.
Až do loňského února, kdy přišel ze zahraničního oddělení e-mail s výzvou na podávání projektů na mobility mimo EU. Jedna rychlá výměna e-mailů s Tracey a už jsem se hlásil. Já na 2 týdny do Austrálie v roce 2016, Tracey na 2 týdny do ČR v roce 2017 (to budeme zase dělat konferenci a zase ji budeme chtít jako keynote speakera). Pak bylo potřeba ještě napsat nějaké povídání o naší předchozí spolupráci, o tom, proč by nám EU měla naše cesty zaplatit a podobně. Tracey dodala skvělé povídání o tom, jak se o mě bude v Austrálii starat, jaké tu budu mít zázemí, proč má její univerzita zájem o moji návštěvu a jak to bude prospěšné pro všechny zúčastněné. A v červenci jsme věděli, že to vyšlo. V prvním kole žádosí o tzv. Kreditové mobility Erasmus+ byla MENDELU schválena jediná mobilita, a to právě moje a Traceyina. Jupí!
Pak jsme začali licitovat o termínu. Já jsem sem samozřejmě chtěl jet v době, kdy je na severní polokouli zima a na jižní teplo. Nakonec se ukázalo, že úloha má jediné řešení, a to první půlku února. Předtím má Tracey dovolenou, potom jede do USA na konferenci. Mně to navíc sedlo na poslední týden zkouškového a prázdniny, takže ideální stav.
A čeho bych tu měl dosáhnout? Zaprvé se pobavit o European Network for Academic Integrity, kterou právě zakládáme a rádi bychom se inspirovali systémem fungování už existujících organizací s obdobným zaměřením. Zadruhé se domluvit na společném výzkumu, projektech a publikacích. Tracey je čerstvě docentka, já bych měl být v tomto desetiletí taky, tak je potřeba pro to něco udělat. Dále se pokusíme vymyslet nějaký další společný projekt. Příští týden budu mít seminář o tom, jak se můžou mimoevropské univerzity (konkrétně UniSA) zapojit do evropských projektů. No a konečně bych se rád dozvěděl něco o tom, jak tu univerzita/fakulta funguje a jestli by nestálo zato něco okoukat a přenést do našeho prostředí.
V projektu jsme slíbili, že budu psát blog, takže tady je. Jednak proto, abych si později snáze vzpomněl na to, co jsem tu všechno dělal. A taky proto, že moje poznatky můžou zajímat i někoho jiného, takže si je tady může přečíst. Přeji příjemnou četbu!